ECLI:CZ:US:2017:4.US.2962.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2962/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti E. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2017 č. j. 8 To 294/2017-171, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Plzeň-Město ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 4 T 180/2014 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 4 T 180/2014. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město. Dále navrhuje, aby Ústavní soud přiznal ústavní stížnosti odkladný účinek.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že ve stížnosti, kterou podal proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, uvedl, že ji podrobně odůvodní po doručení písemného vyhotovení usnesení, přičemž jeho obhájce usnesení obdržel prostřednictvím datové schránky až dne 10. 9. 2017, a to společně s napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel shledává v tom, že jeho obhájci nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno, takže mu bylo znemožněno se k němu vyjádřit a zpochybnit závěry tohoto soudu. Krajský soud tak o stížnosti stěžovatele rozhodoval v situaci, kdy neznal jeho stížnostní argumenty. V důsledku toho pak podle názoru stěžovatele není napadené usnesení řádně odůvodněno.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci soud prvního stupně stěžovateli v souladu s ustanovením §137 odst. 1 trestního řádu oznámil své usnesení vyhlášením v jeho přítomnosti. Stěžovatel tak byl seznámen s argumenty soudu prvního stupně. Krajský soud v Plzni dále připomněl, že podle §83 odst. 1 trestního zákoníku pokud podmíněně odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, lze podmíněné odsouzení ponechat v platnosti jen výjimečně, přičemž žádné takový výjimečné okolnosti v posuzované věci neexistovaly. Tento soud rovněž zdůraznil, že soud je podle §181 odst. 2 trestního řádu povinen postupovat tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k vyřízení věci. Protože usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli oznámeno 29. 5. 2017 a Krajský soud v Plzni o stížnosti rozhodl 17. 8. 2017, měl stěžovatel dostatek času, aby stížnostnímu soudu sdělil všechny své argumenty. Krajský soud v Plzni uzavřel, že podle jeho názoru nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníka, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí ostatních soudů. Jim přísluší, aby zkoumaly a posoudily, zda existují podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která představují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Svou jedinou námitku stěžovatel odvíjí od skutečnosti, že jeho obhájci bylo usnesení Okresního soudu Plzeň-město, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, doručeno až poté, co Krajský soud v Plzni rozhodl o jeho stížnosti, takže stěžovatel nedostal příležitost argumentačně reagovat na usnesení soudu prvního stupně. Ústavní soud však této námitce nemůže přisvědčit.
Podle ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu se usnesení oznamuje buď vyhlášením v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Oznámení výhradně formou doručení opisu usnesení je přitom ustanovením §137 odst. 4 trestního řádu vyžadováno toliko v případech, kdy bylo usnesením rozhodnuto o opravném prostředku, což však na danou věc nedopadá.
Z vyžádaného trestního spisu vyplývá, že usnesení Okresního soudu Plzeň-město bylo vyhlášeno v rámci veřejného zasedání konaného dne 29. 5. 2017, přičemž podle protokolu byl přítomen jak sám stěžovatel, tak jeho obhájce. Je tedy zřejmé, že usnesení Okresního soudu Plzeň-město bylo stěžovateli doručeno plně v souladu s §137 odst. 1 trestního řádu.
Jestliže stěžovatel uvádí, že v rámci své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně nemohl adekvátně reagovat na důvody, o něž bylo opřeno a které byly v konkrétní formě uvedeny až v písemném vyhotovení tohoto usnesení, Ústavní soud toto jeho tvrzení považuje za účelové. Z vyžádaného trestního spisu totiž vyplývá, že opis usnesení Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovateli listovní zásilkou doručen dne 23. 6. 2017. Stěžovatel měl tedy dostatek času, aby se seznámil s úplnou argumentací soudu prvního stupně a aby na ni reagoval doplněním podané stížnosti.
V neposlední řadě pak Ústavní soud podotýká, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni je dostatečně a kvalitně odůvodněno, jsou z něj zřetelně patrné rozhodující důvody, na základě kterých se soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Krajský soud v Plzni navíc v usnesení výslovně uvedl, že bude reagovat na to, co stěžovatel považoval za důležité ve své výpovědi učiněné v rámci veřejného zasedání před soudem prvního stupně. V odůvodnění napadeného usnesení se tak Krajský soud v Plzni vypořádal se všemi okolnostmi, na které chtěl stěžovatel - podle svého tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti - poukázat v rámci doplnění své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, tedy s osobními poměry stěžovatele, jeho pracovní činností, řešením problémů s alkoholem či výkonem trestu obecně prospěšných prací. Ani v samotné ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní okolnost, se kterou se Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení nevypořádal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu st. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu