ECLI:CZ:US:2017:4.US.2976.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2976/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 3 Tdo 646/2016-71, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2016 č. j. 4 To 5/2016-2309 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 53 T 8/2015-2130, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 5. září 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2, článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 14 odst. 1, 2, 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických svobodách.
Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Brně (dále též "nalézací soud") rozsudkem ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 53 T 8/2015-2130 uznal stěžovatele vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento zločin ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V adhezním řízení mu byla uložena povinnost, aby spolu se spoluobviněným V. Š. nahradil škodu způsobenou poškozeným.
Po skutkové stránce spočívalo stěžovatelovo jednání (stručně řečeno) v tom, že dne 30. 9. 2013 v obci Vlkoš, okres Hodonín, po předchozí vzájemné dohodě s V. Š. vylákal poškozeného J. Š. do areálu zemědělského družstva, kde V. Š. poškozeného devíti střelnými ranami usmrtil.
Vrchní soud v Olomouci (dále též "odvolací soud") rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání tak, že je rozsudkem ze dne 16. února 2016 č. j. 4 To 5/2016-2309 podle §256 tr. řádu zamítl, přičemž nově rozhodl o náhradě škody.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 29. června 2016 č. j. 3 Tdo 646/2016-71 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly náležitě s provedenými důkazy, zatížily řízení procesními vadami, neprovedly důkazy, které byly navrženy, nevytvořily si úplný skutkový základ pro své rozhodnutí, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a porušily tím rovněž stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces a zásadu presumpce neviny, a to zejména z důvodu extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a vyvozenými skutkovými závěry. Na podporu těchto svých tvrzení argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud vyzval k vyjádření obecné soudy a vyžádal si též spisy vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Nt 8334/2013 a 70 Nt 8452/2013, týkající se nařízených odposlechů telefonátů mezi stěžovatelem a svědkem Urbánkem.
Předseda senátu odvolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že podle jeho názoru je podaná ústavní stížnost zejména polemikou se skutkovými zjištěními soudu. Má za to, že stěžovatel zaměňuje pojmy odposlech telekomunikačního provozu a údaje o uskutečněném provozu. K námitce, že některé důkazy byly zajištěny až po vyhlášení rozsudku, odkazuje na spisový materiál. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jeho názoru nedošlo, navrhuje ústavní stížnost odmítnout a nevidí důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Předseda senátu odvolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je opakováním obhajoby, již stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a tyto se s ní vypořádaly ve svých meritorních rozhodnutích, proto na ně odkazuje. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítl, neboť má za to, že není důvod jim vyhovět.
Předseda senátu dovolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla odmítnuta. Stěžovatel podle něj uplatňuje obsahově stejné námitky, jež uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Ačkoliv závěr o stěžovatelově vině byl založen na nepřímých důkazech, je třeba konstatovat, že tyto důkazy tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu a ve svém celku prokazovaly všechny okolnosti zažalovaného skutku. K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle názoru dovolacího soudu nedošlo. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a návrh na odklad vykonatelnosti považoval za neopodstatněný.
Protože uvedená vyjádření obecných soudů neobsahovala žádná nová tvrzení, která by nebyla stěžovateli známa z předcházejícího trestního řízení, a odkazovala toliko na odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.
V.
Ústavní soud pokládá ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do jejichž ústavně vymezené pravomoci nezasahuje, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod k jeho kasačnímu zásahu je dán toliko tehdy, jestliže vadným hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. O takový případ jde např. tehdy, jestliže mezi prováděnými důkazy a závěry, které z těchto důkazů soud učinil, je extrémní nesoulad, jinými slovy, jestliže rozhodnutí soudu svědčí o libovůli. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V dané věci obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Obecné soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a na zjištěný skutkový stav použily správnou právní kvalifikaci. Soudní rozhodnutí tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm ovšem nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se stalo v posuzované věci - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.
Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů procesních stran na doplnění dokazování. V posuzované věci se obecné soudy náležitě zabývaly stěžovatelovými návrhy na doplnění dokazování, přičemž dospěly k závěru, že jím navržené doplnění dokazování je, s ohledem na rozsah a vyznění důkazů doposud provedených, nadbytečné.
Závěr obecných soudů, že důkazy, které byly v trestním řízení provedeny, jsou dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu), je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré navržené důkazy, jestliže z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možné učinit věrohodný závěr o vině, a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný.
Nad rámec řečeného je možno konstatovat, že záznamy, obsažené ve spisech Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 8334/2013 a 70 Nt 8452/2013, jež stěžovatel požadoval provést jako důkazy, nejsou z hlediska předmětu dokazování relevantní. Záznamy se totiž týkají údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu za posledních šest měsíců od podání příkazu ze dne 1. 10. 2013 a 30. 12. 2013, nikoliv však odposlechů mezi stěžovatelem a svědkem Urbánkem, jak se domníval stěžovatel.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Vzhledem k promptnímu rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti nebylo třeba, aby Ústavní soud zvlášť rozhodoval o žádosti na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu