ECLI:CZ:US:2017:4.US.2984.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2984/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 70 Co 121/2017-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel zrušení napadeného rozsudku, kterým mělo být zasaženo do práv zaručených v čl. 1, 3 odst. 1, 32 odst. 4, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. P 301/2014-246, Okresní soud v Přerově zamítl návrh otce (stěžovatele) na změnu péče o nezletilé (výrok I.), na určení bydliště dětí (výrok II.), nahradil souhlas otce se změnou bydliště a škol nezletilých (výrok III.), zvýšil výživné otce na nezletilé (výrok IV.), stanovil výši splátek dlužného výživného a způsob jejich úhrady (výroky V., VI. a VII.), stanovil styk otce s dětmi, s tím spojené povinnosti otce i matky (výroky VIII., IX., X. a XI.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XII., XIII., XIV. a XV.). K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem, jímž zastavil řízení o odvolání proti výrokům I., II., IV. až VII. (výrok I.), potvrdil výrok III. (výrok II.), změnil výroky VIII. až XI. tak, že schválil dohodu rodičů upravující styk otce s nezletilými (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že matka nezletilých, které byly v předchozím řízení děti svěřeny do péče, se s nimi přestěhovala do 15 km vzdáleného města, aniž by si vyžádala souhlas stěžovatele; účelově tak vytrhla nezletilé z prostředí, na které byli od narození zvyklí, a vyloučila stěžovatele z možnosti rozhodovat o významných záležitostech týkajících se nezletilých dětí. Okresní soud nahradil souhlas otce při opomenutí jeho důležitých argumentů, dopad této změny nezohlednil ani odvolací soud; změnu vzdělávacího zařízení nedoporučil opatrovník nezletilých. Podle stěžovatele se ani znalecké dokazování netýkalo dopadu uvedené změny na děti; věc tedy nebyla posouzena "optikou" nezletilých (viz nález sp. zn. II. ÚS 169/16) a nebyl zohledněn dopad na jejich soukromý život a psychickou pohodu. Uvedeným postupem došlo k zásahu do shora uvedených práv, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. P 301/2014, z něhož zjistil, že znalecký posudek se skutečně nezabýval otázkou dopadu změny škol na nezletilé. Návrhu stěžovatele na doplnění posudku přednesený u jednání dne 10. října 2016 (č. l. 233) okresní soud nevyhověl, což však odůvodnil v rozsudku. V odvolání stěžovatel brojil nejprve proti celému rozsudku, v průběhu řízení před krajským soudem vzal zčásti odvolání zpět, ohledně styku pak s matkou předložili dohodu a předmětem odvolání zůstalo pouze nahrazení jeho souhlasu s přestěhováním a změnou škol nezletilých. I v řízení před odvolacím soudem stěžovatel navrhl doplnění znaleckého posudku, ale ani zde mu soud nevyhověl. S ohledem na okolnosti případu se rozhodování krajského soudu zaměřilo výhradně na přezkum výroku o nahrazení souhlasu otce s důležitou záležitostí týkající se nezletilých dětí.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat závěry, k nimž dospěly obecné soudy, ale zasáhnout pouze za situace, kdy jejich rozhodnutí narušilo zaručená práva účastníka řízení. Samo přesvědčení stěžovatele, že byl zkrácen ve svých ústavně zaručených právech, založené výhradně na tom, že soudy nepřisvědčily jeho představě, není dostatečné k tomu, aby opodstatnilo ústavní stížnost. Takové tvrzení lze považovat jako pouhou polemiku s právními závěry soudu a stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil jen svou nespokojenost s nahrazením jeho souhlasu, nepředložil žádné tvrzení, které by svědčilo o tom, že postupem krajského soudu byl zkrácen ve svých naříkaných ústavně zaručených právech. Odvolací soud postupoval procesně správně, jasně vysvětlil, proč považuje nahrazení souhlasu za důvodné, proč má za to, že závěry nalézacího soudu jsou opodstatněné a proč neshledal důvod jeho rozhodnutí rušit.
Ústavní soud nepovažuje postup obecných soudů za protiústavní, a proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu