ECLI:CZ:US:2017:4.US.2986.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2986/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupeného JUDr. Marií Pařížskou, advokátkou se sídlem Prokopova 27, 301 35 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2017 č. j. 12 Co 190/2017-187, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a 1. Okresního soudu Plzeň-město, 2. Města Plzeň a 3) L. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2017, napadá stěžovatel J. U. (dále též "stěžovatel" nebo "otec") v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2017 č. j. 12 Co 190/2017-187 z důvodu údajného porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantující právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny (rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena).
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí krajského soudu, Okresní soud Plzeň-město (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 99 Nc 131/2016-152 ve věci péče o nezletilého J. U. a nezletilého J. U. v řízení o úpravu poměrů nezletilých a o úpravě styku rozhodl o návrhu matky L. Š., tak, že oba nezletilé svěřil do střídavé péče obou rodičů, s frekvencí střídání vždy po týdnu a upravil i místo jejich předání (výrok I), dále upravil styk nezletilých dětí s oběma rodiči během prázdnin a svátků a místo jejich předání (výrok II) a s účinností od 1. 3. 2017 rozhodl o výši výživného na obě nezletilé děti jak u matky (částkami 3 000,- Kč a 2 500,- Kč měsíčně), tak i u otce (částkami 2 000,- Kč a 1 500,- Kč měsíčně).
Soud prvního stupně po shrnutí výsledků dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů konstatoval, že rodiče nezletilých dětí nejsou manželé od srpna 2016, rodiče se v péči o nezletilé děti střídají s frekvencí po jednom týdnu. Matka navrhovala svěřit obě nezletilé děti do své výhradní péče. Znalkyně doporučila svěřit obě nezletilé děti do péče matky, vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou v životním stylu a životních hodnotách zcela rozdílní. Nezletilé děti pobývají u otce na chatě, což zejména v zimních měsících nevyhovuje z důvodu dostatečného nevybavení rekreačního objektu. Přes tyto skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že diametrálně odlišný přístup rodičů k výchově nezletilých dětí v daném případě zcela vyhovuje střídavé péči, neboť se "vhodně doplňuje". Rovněž rozdílná materiální úroveň obou rodičů je podle názoru soudu prvního stupně pro obě nezletilé děti údajně spíše přínosem, než problémem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla matka odvoláním. Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že obě nezletilé děti svěřil do výhradní péče matky, otci uložil přispívat na jejich výživu částkami 2 000,- Kč a 1 500,- Kč měsíčně a upravil rozsah styku otce s oběma nezletilými dětmi.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice provedl veškeré potřebné důkazy, z nich však nevyvodil odpovídající závěry. Zdůraznil, že otec je bez stálého příjmu, již několik let nemá žádné stálé zaměstnání, po ukončení soužití s matkou byl několik měsíců veden na úřadu práce bez nároku na hmotné zabezpečení, nemá vlastní byt a není proto v zájmu nezletilých dětí, aby byly svěřeny do střídavé péče obou jejich rodičů. Matka prokázala, že je schopna své děti řádně vychovat. Naopak otec nemá vytvořeno základní zázemí pro výchovu nezletilých dětí. Jeho nestálé a jen příležitostné příjmy oběma nezletilým dětem nezaručují, že bude schopen zajistit jejich základní potřeby. U matky mají obě nezletilé děti vytvořeno optimální zázemí (materiální a výchovné), přičemž matka jim po celou dobu hradí nejen základní potřeby, ale i všechno ostatní - ošacení, obutí, sportovní potřeby, školní pomůcky a náklady na školní a mimoškolní činnost.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dosavadní úprava výchovného prostředí byla vyhovující a obě nezletilé děti i podle svých vyjádření se s takovým uspořádáním zcela ztotožnily a byly v něm spokojené.
K rozpadu dosud údajně zcela fungující střídavé péče došlo prý až rozhodnutím odvolacího soudu, který podle názoru stěžovatele mu svým rozhodnutím odňal možnost stejnou měrou se podílet na výchově a zajišťování potřeb nezletilých dětí. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho úvahy o dřívějším chodu domácnosti rodičů nezletilých dětí se pohybují v ustálených konvencích, kdy je běžné, že otec vydělává a matka se stará během rodičovské dovolené o děti a domácnost, což však v případě stěžovatele a matky nezletilých dětí fungovalo obráceně. Otec se staral o domácnost a pečoval o děti a matka budovala svoji kariéru dětské lékařky. Otec pomáhal matce rovněž s rekonstrukcí jejich nemovitostí a s účetnictvím, přičemž za tyto práce prý nikdy nedostal ani nedostane řádnou odměnu, resp. vypořádání. Každý z rodičů se tak staral o potřeby rodiny podle svých možností a schopností. Stěžovatel dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud zdůrazňoval pouze okolnosti, které z provedeného dokazování svědčily v jeho neprospěch. Podle názoru stěžovatele se však měl soud zaměřit především na to, zda je schopen pečovat o nezletilé děti či nikoli a nehodnotit jen materiální stránku výchovy nezletilých dětí.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě toliko tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04).
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádné protiústavní deficity. Odvolací soud své závěry podrobně odůvodnil a srozumitelně také nastínil, jaké důkazy ho vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud má za to, že v projednávané věci odvolací soud nastíněným kritériím dostál, neboť odůvodnění svého rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilých dětí.
Ústavní soud závěrem připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu respektovány.
Z judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah. Jedině tehdy je střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte.
K otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vyjádřil již opakovaně (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06; nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09; nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10; nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10; nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 a nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13). Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na opatrovnických soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte.
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, a střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat.
Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."
V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující.
Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Závěrem lze dodat:
Je možné, že v budoucnu dojde ke změně poměrů a že bude vhodné přizpůsobit rozsah a podmínky styku rodičů s jejich dětmi jejich aktuálním potřebám a možnostem rodičů. Nastane-li taková situace, lze ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí podat k obecným soudům návrh na novou úpravu.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k zásahu do stěžovatelem tvrzených základních práv a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu