ECLI:CZ:US:2017:4.US.3002.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3002/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, kpt. Jaroše 317/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016, č. j. 4 Tdo 540/2016-30, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 11 To 510/2015-428, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. září 2015, č. j. 14 T 181/2014-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3, 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. března 2015, č. j. 14 T 181/2014-347, byl stěžovatel zproštěn obžaloby a poškozená byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 11 To 271/2015-375, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Následně Okresní soud v Mělníku vynesl shora označený rozsudek, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 10 663 Kč a se zbytkem ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Praze zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva. Namítá pochybení v řízení u Nejvyššího soudu, vady trestního řízení, nedostatky skutkového stavu věci a nepřípustné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Za hojné citace judikatury dovozuje povinnost zabývat se dovoláním, které Nejvyšší soud v jeho případě neměl dostát; opakovaně vykládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu restriktivně, odhlíží od procesních pochybení soudů a sám se staví mimo ústavní rámec. Nejvyšší soud podle stěžovatele nevyhověl vyčteným požadavkům obhajoby, připustil opomenutí důkazů a nezohlednil nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, které opírá (obdobně jako soud odvolací) o závěry nalézacího soudu.
Dále stěžovatel namítá, že byly oslyšeny jím navrhované důkazy způsobilé zvrátit částečně nevěrohodnou výpověď poškozené. Osamocenost výpovědi poškozené, jakožto stěžejního důkazu, vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení kladly na věc vyšší nároky, neboť opačným přístupem je snáze narušen princip presumpce neviny i zásada in dubio pro reo. Stěžovatel uvádí, v čem podle jeho přesvědčení neměl být tento požadavek v řízení naplněn, a podrobně popisuje, jak byly (měly být) některé rozpory zhodnoceny; proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí všeobecného soudnictví, a proto je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do zaručených práv; proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů došlo k jejich porušení, což však neshledal.
Původním rozhodnutím nalézacího soudu byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť v jednání poškozené nebyl shledán dostatečně projevený nesouhlas. Odvolací soud však toto rozhodnutí zrušil, neboť měl za to, že je třeba posoudit nejen věrohodnost výpovědi poškozené, ale i stěžovatele. Ve svém usnesení přitom kladl důraz na důkladné posouzení důkazů - situace, kdy proti sobě stojí dvě výpovědi, a to právě s ohledem na zásadu in dubio pro reo.
V novém, odsuzujícím rozsudku, již odvolací soud nezjistil dříve vytčené vady a řádně se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, obsahově shodnými s námitkami uvedenými i v ústavní stížnosti. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí bylo založeno na posouzení věrohodnosti obou aktérů šetřeného jednání, přičemž dovodil, že výpovědi stěžovatele se v průběhu šetření výrazně liší, zatímco výpověď poškozené zůstala konstantní; proto nebyla porušena zásada in dubio pro reo, zejména za situace, kdy jednání poškozené bezprostředně po aktu objektivně potvrzuje její verzi.
Samotný fakt, že soud odkáže na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu nižšího, nelze považovat ze protizákonný či protiústavní postup; zopakování závěrů, která vyšší soud považuje za správná, by bylo nadbytečné.
Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti postupu Nejvyššího soudu, v němž shledává restriktivní aplikaci §265b trestního řádu, a snaze Nejvyššího soudu stavět se mimo (nad) soustavu obecných soudů, pak Ústavní soud tento názor nesdílí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je limitován zákonem, a nejde o další plně přezkumný institut. Touto problematikou se konečně Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně zabývá, stěžovatel však jeho elementární vymezení neakceptuje. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je zjevné, že se dovolacími námitkami zabýval dostatečně. Pokud se přitom držel v rámci svých kompetencí, je nutno odkázat na čl. 2 odst. 3 Listiny, respektive čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon; odlišný postup Nejvyššího soudu by byl protiústavní.
Z vydaných rozhodnutí ve věci je patrné, že soudy realizovaly jim svěřenou působnost způsobem, který zákon předvídá. Jen obecný soud je nadán pravomocí rozhodovat o vině a trestu za jednání, jež je jako trestný čin označeno (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 39 Listiny). Soudy nevybočily z těchto mezí a rozhodly na základě řádně provedených důkazů způsobem, který řádně vysvětlily. Je-li stěžovatel přesvědčen, že z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry, a neuvádí žádnou okolnost svědčící o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci bylo zasaženo do jeho základních práv, je nutno takové tvrzení považovat za pouhou polemiku, která není porušením práva na spravedlivý proces. Soudy se věcí řádně a opakovaně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu