ECLI:CZ:US:2017:4.US.3004.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3004/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Dany Látalové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 21 Cdo 712/2015-136 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2014 č. j. 16 Co 114/2014-101, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a 1. Okresního soudu ve Vsetíně a 2. Oblastní nemocnice Náchod a. s., se sídlem Purkyňova č. 446, Náchod, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Oblastní nemocnice Náchod a. s., jako žalobkyně, se po žalované domáhala zaplacení 170 262,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů prohloubení kvalifikace, uvedených v kvalifikační dohodě, kterou účastníci řízení spolu uzavřeli dne 24. 8. 2012. Žalovaná se v této dohodě zavázala setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu pěti let od prohloubení kvalifikace v oboru dětského lékařství od 5. 9. 2012 do konce roku 2016. Ke dni 31. 7. 2013 však žalovaná ukončila pracovní poměr u žalobkyně výpovědí a došlo tak k naplnění článku V. kvalifikační dohody, tedy k povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady na prohloubení kvalifikace, v kvalifikační dohodě výslovně uvedené jako "náhrada mzdy, kurzovné a poplatky za odbornou praxi zaměstnance, náhrada nákladů za ubytování, stravné na cestovné". K výzvě žalobkyně žalovaná uhradila jen část nároků ve výši 38 137,- Kč.
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 18. března 2014 č. j. 22 C 169/2013-50 žalobu zamítl s odůvodněním, že smluvní strany si ve smlouvě samy specifikovaly, že náklady hrazení žalovanou "sestávají z náhrady mzdy" a nikoliv ze mzdy. Podle názoru soudu prvního stupně nelze měnit povinnosti žalované uvedené v kvalifikační dohodě ani výkladem.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 16 Co 114/2014-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že provedl výklad kvalifikační dohody pouze izolovaně, s ohledem na čl. V., resp. na sousloví "náhrada mzdy", aniž posoudil projev vůle smluvních stran s ohledem na celý její obsah a s přihlédnutím k platné právní úpravě. V projednávané věci proto nelze podle jeho názoru vycházet jen z výslovného jazykového vyjádření tohoto jediného sousloví, aniž by bylo přihlédnuto k celému rozsahu kvalifikační dohody a k platné právní úpravě. Taková interpretace podle názoru odvolacího soudu není správná a naopak je nutné dospět k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni mzdu, která jí byla po dobu prohlubování kvalifikace vyplácena.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. června 2016 č. j. 21 Cdo 712/2015-136 dovolání žalované zamítl, když je shledal přípustným, ale neopodstatněným.
Dovolací soud s odkazem na ustanovení §234 zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen "zák. práce") přisvědčil odvolacímu soudu, že při odstranění pochybnosti o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti správně provedl výklad projevu vůle účastníků smluvního ujednání s ohledem na ustanovení §234 a §230 odst. 3 zák. práce a obsahu kvalifikační dohody jako celku. V této souvislosti dovolací soud uzavřel, že nelze dospět k závěru, že by žalovaná neuzavírala předmětnou kvalifikační dohodu jako celek vážně, takže nelze při výkladu této kvalifikační dohody vycházet jen z jediného (chybného) jazykového vyjádření, aniž by se přihlíželo i ke smyslu tohoto smluvního typu a k obsahu pracovněprávních vztahů.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na čl. V. kvalifikační dohody uvádí, že v případě nesetrvání v zaměstnání po dobu pěti let ode dne získání kvalifikace je povinna žalobkyni uhradit toliko náhradu mzdy nikoli též mzdu, a to i za situace, v níž po dobu prohlubování kvalifikace pobírala mzdu, nikoli náhradu mzdy. Podle názoru stěžovatelky jsou pojmy "náhrada mzdy" a "mzda" dva zcela odlišné pojmy, přičemž kvalifikační dohoda musí v souladu s ustanovením §234 odst. 3 písm. c) zák. práce obsahovat druhy nákladů, které bude zaměstnanec hradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání. Stěžovatelka tvrdí, že pokud by před podpisem kvalifikační dohody věděla, že při nesplnění svého závazku bude muset zaměstnavateli hradit jí vyplacenou mzdu, nikoli náhradu mzdy, nikdy by takovou dohodu neuzavřela. Ve smyslu jazykového vyjádření čl. V. předmětné dohody prý nelze dospět k odlišnému závěru než je ten, který tvrdí stěžovatelka po celou dobu civilního řízení, a to, že zaměstnavateli není povinna vracet žádnou mzdu, neboť k takovému závazku se ani jedna ze smluvních stran v předmětné dohodě nezavázala. Ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nelze předmětné ujednání vykládat v rozporu s jazykovým projevem, přičemž rovněž platí, že takové ujednání nelze vykládat k "tíži" stěžovatelky jako slabší smluvní strany, která se nijak nepodílela na tvorbě obsahu a textu předmětné kvalifikační dohody.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle cituje z rozsudků soudů prvního stupně a soudu odvolacího i dovolacího a tvrdí, že nelze provést výklad projevu vůle odlišným způsobem od jazykového vyjádření (projevu), což však učinil jak odvolací, tak i dovolací soud. Takový výklad je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), a s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne IV. ÚS 182/01).
IV.
Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci, přičemž ústavní stížnost i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu a posouzení vznesených právních otázek Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě zjevně nedošlo.
Stěžovatelka především zdůrazňuje, že výklad projevu vůle účastníků kvalifikační dohody porušil zásady uvedené v ustanovení §35 odst. 2 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "OZ"), neboť projev vůle toho (těch), kdo právní úkon učinil, nemůže být vyložen tak, aby tato vůle byla v rozporu s jazykovým projevem.
Stěžovatelka tímto způsobem již argumentovala v dovolacím řízení, přičemž lze zdůraznit, že touto námitkou se zabýval a vypořádal již dovolací soud ve svém zamítavém rozsudku. Stěžovatelka přehlíží skutečnost, že jazykový projev nelze chápat izolovaně, tedy tak, že by nebylo přihlíženo k celému obsahu kvalifikační dohody jako celku, nikoli jen ke znění zmíněného čl. V. dohody, neboť jinak by nebylo možné pochopit smysl a účel sledovaný dohodou, tedy na straně jedné zajistit zaměstnanci ze strany zaměstnavatele za předem sjednaných a vymezených podmínek prohloubení kvalifikace a na druhé straně, nesplní-li zaměstnanec sjednané podmínky, povinnost zaměstnance vynahradit zaměstnavateli náklady spojené s prohloubením kvalifikace. Stěžovatelka v předmětné kvalifikační dohodě nevyjádřila svoji vůli učinit předmětný právní úkon v rozporu s ustanovení §37 odst. 1 OZ. Lze tedy dospět k závěru, že její právní úkon je platný. Obdobně i v případě žalobkyně lze s ohledem ke všem ve věci zjištěným skutečnostem dospět k závěru, že úmyslem žalobkyně bylo poskytnout stěžovatelce při prohlubování kvalifikace mzdu a pro případ nesplnění podmínek kvalifikační dohody požadovat zpět vyplacenou mzdu, nikoli náhradu mzdy. Při posouzení celého obsahu předmětné kvalifikační dohody nelze tedy dospět k závěru, vyvozenému stěžovatelkou, že by projev vůle účastníků této dohody jako dvoustranné smlouvy byl v rozporu s jazykovým projevem obsaženým v této dohodě jako celku. Ostatně shodný závěr učinil i dovolací soud, který v napadeném rozsudku konstatoval, že pojmy "mzda" či "náhrada mzdy" nelze chápat jen izolovaně, z pohledu čl. V. kvalifikační dohody, ale podle obsahu této dohody jako celku, neboť jejich význam není bez této souvislosti jednoznačný.
Pokud stěžovatelka teprve nyní, tedy v řízení před Ústavním soudem tvrdí, že odvolací a dovolací soud nepřihlédly k jejímu postavení v řízení z hlediska "procesně slabšího účastníka sporu", není tato námitka případná, neboť i když stěžovatelka "nezavinila" nejasnost a nejednoznačnost zmíněného čl. V. kvalifikační dohody, jak již konstatoval dovolací soud, z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelka neuzavírala před prohlubováním své kvalifikace tuto dohodu jako celek vážně (tedy bez úmyslu vrátit mzdu při nesplnění podmínek dohody). Případná mentální rezervace, které se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, projevená až po uzavření dohody, není relevantní, pokud se neprojevila již v předmětném právním úkonu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu