ECLI:CZ:US:2017:4.US.3005.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3005/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., t. č. Věznice Kuřim, P. O. Box 21/8, Kuřim, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Hebkým, advokátem se sídlem Osiková 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2016 č. j. 3 To 214/2016-82 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. června 2016 č. j. 2 PP 2/2016-33, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. září 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání tří let. Okresní soud Brno-venkov jeho žádost usnesením ze dne 13. června 2016 č. j. 2 PP 2/2016-33 zamítl.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. srpna 2016 č. j. 3 To 214/2016-82 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že usnesení okresního soudu žádal zrušit ze zdravotních důvodů. Měl za to, že jeho zdravotní stav je též důvodem, proč mu byl uložen kázeňský trest. Dále žádal zrušení usnesení okresního soudu proto, že mu v řízení nebyl přidělen bezplatně zástupce z řad advokátů k ochraně jeho práv. Domníval se, že tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť mu nebyla umožněna bezplatná právní pomoc. O tu žádal již v žádosti o podmíněné propuštění dne 4. května 2016. Veřejné zasedání bylo nařízeno až na 13. června 2016, přičemž žádost o bezplatnou právní pomoc nebyla vůbec vzata v úvahu, neprojednávala se a stěžovatel si není vědom, jak měl svůj nárok na bezplatnou obhajobu doložit. Zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti mu byl Českou advokátní komorou advokát určen. Pokud by mu byla poskytnuta právní pomoc v řízení před obecnými soudy, mohlo být odůvodněno splnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu má Ústavní soud pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v posuzované věci.
8. Ústavní soud připomíná, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje již při odsouzení [usnesení ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Výkon spravedlivě a zákonně uloženého trestu představuje ústavně souladný zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu [nález ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), odst. 18]. Podmíněné propuštění je přitom výjimkou z obecného pravidla výkonu celého trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy společensky běžně vyžadovaným) chováním během určité části výkonu trestu. Ke splnění podmínek pro dřívější ukončení výkonu trestu je klíčové, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody již v jeho případě není nutný (např. usnesení ze dne 20. září 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1884/16).
9. Ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je věcí soudcovské úvahy. Je na obecných soudech, aby posoudily, zda podmínky pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by byl jen výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení), který by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu); teprve tehdy by věc dosáhla ústavněprávní roviny tím, že by podaný právní výklad představoval nepřípustnou svévoli [nález ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09].
10. Ústavní soud, veden popsanými východisky, přezkoumal napadená rozhodnutí a nedostatky dosahující ústavní roviny v nich neshledal. Soudy se žádostí stěžovatele zabývaly a v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily, že stěžovatel byl již trestán opakovaně a jeho chování během posledního výkonu trestu odnětí svobody nebylo vždy v souladu s vnitřním řádem věznice. Byl jednou kázeňsky potrestán, kázeňsky odměněn nebyl nikdy. Přístup k plnění jeho povinností byl kolísavý až negativní, jeho sociální prostředí je nepřehledné. Na základě těchto skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal své polepšení a není možné očekávat, že povede řádný život.
11. Krajský soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele týkající se bezplatné právní pomoci a vyložil, že stěžovatel si podle příloh jeho žádosti byl vědom, že v jeho věci nejsou dány podmínky nutné obhajoby. Pro rozhodování o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu nedoložil žádné podklady. U veřejného zasedání před soudem prvního stupně přes poučení soudu o možnosti bezplatné obhajoby obhájce nepožadoval. Následně také svou žádost modifikoval tak, aby mu byl obhájce ustanoven v případě, že bude krajským soudem nařízeno další jednání okresního soudu. Krajský soud tedy neshledal vadným ani postup okresního soudu ve věci obhajoby stěžovatele.
12. Ústavní soud z hlediska dodržení práva na soudní ochranu hodnotí řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, jako celek (srov. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, odst. 45, a tam citovanou judikaturu). I z toho důvodu neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního a krajského soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu