ECLI:CZ:US:2017:4.US.3037.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3037/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Reného Jaroše, t. č. Vazební věznice Brno, P. O. Box 99, 625 00 Brno, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem, se sídlem Jezuitská 13/11, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2017 č. j. 9 To 264/2017-54 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2017 č. j. 70 Nt 3553/2017-33, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na nezávislý a nestranný soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán spolu s dalšími třemi osobami pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl ve stručnosti dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby nejméně od 10. 5. 2017 do 10. 6. 2017 v obci Huzová nejméně ve třech případech vyráběl a přechovával metamfetamin-pervitin.
Trestní stíhání bylo policejním orgánem zahájeno dne 11. 6. 2017.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2017 č. j. 70 Nt 3553/2017-33 z důvodů vymezených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2017 č. j. 9 To 264/2017-54 byly stížnosti obviněného Jaroše a spoluobviněného Jakubčíka zamítnuty.
IV.
Stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena zejména tím, že o jeho vzetí do vazby rozhodoval místně nepříslušný orgán, a to Městský soud v Brně. Stěžovatel má za to, že již příkaz k domovní prohlídce rodinného domu v obci Huzová č. p. X vydaný Městským státním zastupitelstvím v Brně dne 29. května 2017 č. j. 3 ZN 1812/2017-5 byl vydán místně nepříslušným orgánem, neboť prý o něm měl rozhodovat Okresní soud v Bruntále. Stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru je zřejmé, že k trestné činnosti docházelo pouze na území obce Huzová.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně zrušil, neboť byla vydána místně nepříslušnými soudy.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a obsah spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ze zásady autonomie rozhodování orgánů činných v trestním řízení a z principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že kasační ingerence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů již nikterak odstranit.
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. §67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Stěžovatel byla vzat do vazby z důvodů §67 písm. a) a c) tr. řádu. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") je zřejmé, že soud přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti, a to zejména stran námitky nepříslušnosti orgánů v činných v trestním řízení, a dostatečně se vypořádal s dosavadním průběhem trestního stíhání. Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu, a má za to, že místně příslušným k projednání trestní věci stěžovatele je i Městský soud v Brně, neboť trestná činnost byla zčásti páchána též v Brně.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Otázka místní příslušnosti byla vazebními soudy posouzena v souladu s ústavními předpisy.
Nad rámec výše uvedeného je možno konstatovat, že ústavní stížnost navíc postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci stran důvodnosti vazby jako takové, neboť stěžovatel pouze poukazuje na místní nepříslušnost orgánů rozhodujících
o vazbě, avšak nevytýká žádná pochybení obecných soudů, které by se týkaly samotného důvodu tzv. útěkové či předstižné vazby.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu