ECLI:CZ:US:2017:4.US.3062.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3062/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Denyse Bespalchenka, nyní ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2017, č. j. 2 To 62/2017-747, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2017, č. j. 3 Nt 131/2016-701, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě (nalézací soud) rozhodl, že je přípustné vydání vyžádaného stěžovatele k trestnímu stíhání do Ukrajinské republiky pro specifikované trestné činy, za současného ujištění Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 29. února 2016. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením stížnost proti usnesení nalézacího soudu zamítl.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve s blanketním podáním zachovávajícím lhůtu k podání ústavní stížnosti - s tím, že je doplní ve lhůtě 15 dnů; jelikož tak neučinil, byl vyzván k doplnění svého podání. V něm pak stěžovatel uvádí, že krajskému soudu předložil důkazy, prokazující nestandardní průběh řízení před ukrajinskými soudy, pošlapávající základní práva, jeho advokátovi nebylo umožněno nahlédnout do spisu, což znamená, že policie zcela ignoruje procesní předpisy i pokyny vyšetřujícího soudu. Proto je podle stěžovatele nebezpečí, že mu nebude umožněno hájit se před soudem, ale bude předán do policejní moci čistě za účelem vytěžení informací. Poukázal přitom na osobní zášť ministra vnitra Ukrajiny vůči stěžovateli, který se měl za minulého režimu účastnit jeho zadržení. Stěžovatel dále namítá, že soudní ochrana na Ukrajině je nefunkční a poskytuje pouze akademickou ochranu právům. České soudy podle stěžovatele relevantní informace bagatelizovaly a nereagovaly na odůvodněné obavy stěžovatele, nevypořádaly se dostatečně ani s jeho námitkami. Závěry soudů se s významem stěžovatelových námitek zcela míjí. Uvedené porušení práva na spravedlivý proces navíc usnadňuje zásah do dalších práv stěžovatele, a to v důsledku jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jehož výsledkem může být vystavení nelidskému jednání a mučení. Obecné soudy věc stěžovatele dostatečně neindividualizovaly a rozhodly, aniž by vyhodnotily reálnou hrozbu.
Z usnesení krajského soudu je však zřejmé, že se žádostí o vydání stěžovatele důkladně zabýval, vyžádal si potřebné podklady pro své rozhodnutí a zvažoval konkrétní námitky, které stěžovatel v řízení předložil. Stěžovatel se - s argumentací podobnou jako v ústavní stížnosti - označil za bývalého příslušníka tajných služeb (2004-2012); je přesvědčen, že žádost o vydání má fakticky umožnit pomstu ze strany stávající vládnoucí garnitury. Jak zjistil Ústavní soud, Krajský soud v Ostravě se těmito námitkami důkladně zabýval; zvážil naplnění všech podmínek, pro které nelze vyžadovanou osobu vydat [§91 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci")], přihlédl přitom ke konkrétním okolnostem vztahujícím se výhradně ke stěžovateli. Své usnesení krajský soud důkladně odůvodnil a vysvětlil, proč vydání připustil. Rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel napadl stížností, kterou však neodůvodnil. Vrchní soud v Olomouci se stížností zabýval a přihlédl i k přílohám dodatečně přiloženým krajským soudem a svůj přezkum uzavřel konstatováním, že i z hlediska mezinárodních závazků České republiky nezjistil žádnou překážku přípustnosti vydání stěžovatele.
Ústavní soud není obecným soudem dalšího stupně ani součástí obecných soudů a nepřehodnocuje vydaná rozhodnutí; zabývá se pouze takovými pochybeními, která mohou porušit základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Právní úprava řízení o vydání vyžádaných osob je založena na existenci okolností, jež jsou způsobilé být překážkou vydání - neexistuje-li žádná předem definovaná překážka, soud vyžádanou osobu vydá. Zohlednění jiných okolností nepředvídaných zákonem je úkolem ministra spravedlnosti, který poté, co soudy pravomocně vydání připustí, může ve výjimečných případech vydání zamezit (§97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud nezjistil, že by soudy v řízení podle §95 zákona o mezinárodní justiční spolupráci svým postupem zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, případně práva nebýt podroben mučení a nelidskému zacházení.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud zjistil, že v současné době před správními soudy probíhá řízení o azylu stěžovatele, a dále že ministr spravedlnosti nevyužil svého práva podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci předložit v pochybnostech věc Nejvyššímu soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu