ECLI:CZ:US:2017:4.US.3065.17.2
sp. zn. IV. ÚS 3065/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. C., zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne ze dne 24. 5. 2017 č. j. 30 Co 85/2017-720 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 1. 2017 č. j. 11 Nc 441/2011-681, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nabylo vyhověno jeho návrhu na změnu předchozích rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn (nar. 2004) svěřen do péče matky, tak, aby nezletilý byl ve střídavé péči obou rodičů.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soud při hodnocení zájmu dítěte vycházel z přání a hodnocení střídavé péče ze strany dítěte. Nijak nezkoumal, zda důvod jeho přání a hodnocení střídavé péče není výsledkem působení jiných osob nebo školy. Uvádí, že k předchozím problémům ve výchově syna došlo v péči matky. Je přesvědčen, že matka syna řádně nevede, dovoluje mu číst nevhodnou literaturu, nezletilý nevidí u matky či její rodiny konstruktivní práci. Výborné studijní výsledky syna, na které poukazuje odvolací soud, jsou přitom dosaženy předchozím učebním úsilím otce. Podle stěžovatele odvolací soud nesprávně a zjednodušeným způsobem aplikoval na věc v odůvodnění rozhodnutí uvedené nálezy Ústavního soudu.
II.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ve vztahu k nákladovým výrokům, které byly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení, se jedná o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci nebylo prioritně řešeno, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Civilní soudy pouze posuzovaly, zda v projednávané věci ve vztahu k poměrům, za kterých bylo naposledy rozhodováno, vůbec došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností.
Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly závěrům, podle nichž nejsou splněny podmínky pro změnu předchozího rozhodnutí. Z opakovaných a konzistentních výpovědí nezletilého před kolizním opatrovníkem, znalcem i odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že si střídavou péči nepřeje. Kolizní opatrovník změnu výchovného prostředí nedoporučil. Soudy při projednávání věci vzaly v úvahu všechna pro věc podstatná zjištění, zejména uvedly, že nezletilý v péči matky prospívá, ze strany školy nebyly zjištěny žádné výhrady, nezletilý má výborné studijní výsledky a nevykazuje žádné závažné či soustavné kázeňské přestupky, které by bylo možno přičítat působení matky. Tvrzená nevhodnost výchovy matky nebyla prokázána v takové podobě, která by odůvodňovala dosavadní změnu úpravy výchovy. Nezletilý má k oběma rodičům pěkný vztah, s otcem se stýká, nebylo prokázáno narušení jejich citového pouta v důsledku působení matky. Odvolací soud při posuzování věci opodstatněně vycházel z judikatury Ústavního soudu a její nosné závěry přiměřeně aplikoval. Rovněž náležitě odůvodnil, proč nepřisvědčil odlišnému přání nezletilého, pokud jde o rozšíření úpravy styku syna s otcem, když opodstatněně dospěl k závěru, že rozsah styku s otcem v tomto případě sleduje zájem nezletilého a respektuje právo otce na pravidelný styk se synem.
Ústavní soud zdůrazňuje, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů, podle nichž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle §909 obč. zák., neboť není v zájmu nezletilého, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů, nelze považovat za ústavně rozporné. V projednávané věci byl v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 také zohledněn názor nezletilého. Důvodem pro nevyhovění návrhu na změnu výchovy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce se synem probíhá v širokém rozsahu, je proto zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odvolací soud i s bohatými odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. nález sp. zn. IV. ÚS 1923/17).
Lze uzavřít, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu