ECLI:CZ:US:2017:4.US.3078.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3078/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Skořepka 422/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 4 Tdo 724/2017-60, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 č. j. 13 To 356/2016-973 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 6. 2016 č. j. 2 T 66/2014-877, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byl (společně se dvěma dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 30. 11. 2007 (dále jen "trestní zákon"). Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl uvedený rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušen v celém rozsahu a stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvádí, že dokazováním bylo vyvráceno, že by se obohatil, resp. že by svým jednáním komukoli způsobil škodu. Poukazuje přitom na revizní znalecký posudek vyžádaný orgány činnými v trestním řízení, z něhož mělo vyplynout, že tržní cena pozemku, o jehož koupi v projednávané věci šlo, byla shodná s cenou, za kterou stěžovatel tento pozemek skutečně koupil. Podle stěžovatele právě obvyklá tržní hodnota je jediná relevantní pro určení hodnoty věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Svou námitku týkající se určení ceny kupovaného pozemku stěžovatel - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Stěžovatel se tedy pokouší postavit Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, výjimku představují případy, kdy byla napadená rozhodnutí založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či III. ÚS 376/03).
Trestní soudy se uvedenou námitkou pozorně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (č. l. 26-28), kde jsou zevrubně rozebrány všechny skutečnosti podstatné pro určení výše obohacení získaného stíhaným skutkem, resp. pro určení škody tímto skutkem způsobené. Krajský soud v Praze rovněž podrobně a srozumitelně vylíčil své úvahy, jimiž se řídil při řešení uvedených otázek.
Závěr znalkyně obsažený v revizním znaleckém posudku, na který se stěžovatel odvolává, že tržní hodnota kupovaného pozemku byla shodná s cenou, za níž stěžovatel pozemek koupil (šlo o částku 300 000 Kč), se odvíjel od toho, že obvyklá cena tohoto pozemku byla pronikavě snižována o náklady potřebné na zhodnocení pozemku odstraněním deponie (tj. skládky navezeného materiálu). Krajský soud v Praze však dospěl k přesvědčení, že náklady potřebné na odstranění deponie neměly pro posouzení věci význam. Vyšel z toho, že v daném případě zastupitelstvo obce M. souhlasilo s nákupem souboru nemovitostí zahrnujícího i předmětný pozemek, a to za částku 8 500 000 Kč. Tato kupní cena byla akceptována bez ohledu na deponii, o níž zastupitelé (vůči nimž následně směřovalo podvodné jednání stěžovatele) věděli, stejně jako o odhadu nákladů na její odstranění. Následně došlo k vyčlenění předmětného pozemku k samostatnému prodeji firmě, jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla dcera stěžovatele a která následně pozemek prodala stěžovateli, a to za částku 300 000 Kč, přičemž prodávající trval na zachování původně dohodnuté celkové ceny za soubor nemovitostí, takže obec M. zaplatila zbylou část ceny, tedy 8 200 000 Kč. Jestliže tedy cena celého souboru nemovitostí (včetně předmětného pozemku) byla určena bez ohledu na náklady spojené s odstraněním deponie, nemohl být tento faktor brán v úvahu ani při vyčíslování té části kupní ceny, která připadala na předmětný pozemek.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti bez bližšího vysvětlení hodnotí tuto úvahu jako zcela nesprávnou s tím, že ji není třeba blíže rozebírat. Ústavní soud však toto jeho přesvědčení nesdílí a uvedenou úvahu trestních soudů považuje za správnou a logickou. Obohacení stěžovatele a tomu odpovídající škoda vzniklá obci M. totiž nebyla představována reálnou cenou pozemku (zahrnující i náklady na odstranění deponie), ale částkou, která připadala na tento pozemek z dohodnuté ceny a kterou obec reálně zaplatila. Ta se odvíjela od ceny obvyklé (nezahrnující náklady na odstranění deponie) a byla vyčíslena na částku minimálně 800 000 Kč. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, která by tuto úvahu vyvracela či zpochybňovala.
Ústavní soud tedy uzavírá, že způsob, jakým trestní soudy došly k vyčíslení škody způsobené stíhaným skutkem a získaného obohacení, není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak se domnívá stěžovatel. Trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu