ECLI:CZ:US:2017:4.US.309.17.1
sp. zn. IV. ÚS 309/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 č. j. 11 To 63/2016-3564 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 50 T 3/2007-3511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto o započtení doby, na kterou mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody, do výkonu trestu odnětí svobody v trvání celkem šedesáti dnů. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo na základě jeho stížnosti rozhodnuto v zásadě shodně a došlo pouze k odstranění nepřesností obsažených ve výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V trestní věci stěžovatele Městský soud v Praze podle §325 odst. 1 trestního řádu dvakrát rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, a to v obou případech na dobu šesti měsíců. Stěžovatel namítá, že trestní soudy započetly do výkonu trestu odnětí svobody vždy jen dobu třiceti dnů z každého z přerušení výkonu trestu. Podle něj tak trestní soudy nerespektovaly aktuální judikaturu, a to zejména rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2016 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3210/13, I. ÚS 3439/13 a II. ÚS 2450/14, z níž vyplývá, že v případě rozhodnutí soudu o přerušení výkonu trestu lze započítat i dobu delší než třicet dnů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatou věci, tj. otázkou, zda lze dobu přerušení výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů podle §325 odst. 1 trestního řádu započítat do výkonu trestu odnětí svobody, se Ústavní soud v minulosti již několikrát zabýval. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3210/13 Ústavní soud konstatoval, že je chybou zákonodárce, že podmínky započtení výkonu trestu odnětí svobody, přerušeného podle §325 odst. 1 trestního řádu, nejsou v zákoně blíže specifikovány. Ústavní soud zároveň připustil možnost takového započtení, avšak s tím, že započtení doby delší než třicet dnů by představovalo nepřijatelné rozšiřování podmínek pro započtení trestu, narušení samotného účelu trestu a zřejmou disproporci mezi rozhodnutími podle §325 odst. 1 trestního řádu a podle §56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 pak Ústavní soud na jedné straně připustil, že z doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody podle §325 odst. 1 trestního řádu přerušen, lze do výkonu tohoto trestu započíst i dobu delší než třiceti dnů. Na straně druhé však Ústavní soud zdůraznil, že má-li být zachován účel trestu, není žádoucí paušálně akceptovat, aby se součástí výkonu trestu stala doba, kdy se odsouzený po dlouhou dobu (měsíce i roky) nachází mimo vězeňské zařízení z důvodu léčby svých zdravotních potíží. Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu §327 odst. 3 trestního řádu. Ke stejným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v usnesení sp. zn. II. ÚS 2450/14.
V nyní posuzované věci stěžovatel neuvádí žádné konkrétní specifické okolnosti, které by mohly mít význam pro zvažování započtení doby přerušení výkonu trestu v rozsahu převyšujícím třicet dnů, a pouze tvrdí, že takové započtení možné je. Toho si však byly vědomy i trestní soudy, což je patrné zejména z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž je uvedená judikatura Ústavního soudu citována a správně interpretována (srov. č. l. 5). Tento soud dále (č. l. 6) vysvětlil, že v tomto konkrétním případě sice na straně stěžovatele existují závažné zdravotní potíže, které snižují kvalitu jeho života, ale že nejsou dány žádné specifické okolnosti odůvodňující započtení celé doby přerušení trestu, resp. doby delší než třicet dnů. Vrchní soud přitom výslovně uvedl, že vycházel i z lékařských zpráv založených ve spise a racionálně argumentoval i snahou o zachování výchovného působení trestu.
Ústavní soud považuje tyto úvahy za zcela opodstatněné a logické a neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu