ECLI:CZ:US:2017:4.US.3115.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3115/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Václava Závěšického, zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 1935/2016-156 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015 č. j. 44 Co 115/2013-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2012 č. j. 241 C 120/2010-90 zamítl žalobu stěžovatele, že žalovaná Anna Klimešová (dále jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovateli částku 408 020 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení týkajících se vedlejšího účastníka potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku týkajícím se nahrazení nákladů řízení žalované (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků, včetně vedlejšího účastníka, nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele z důvodu jeho nepřípustnosti podle §237 a §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, když uvedl, že stěžovatelem uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Současně zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve vztahu k rozhodnutím městského a krajského soudu poukázal na to, že oba soudy vycházely shodně z toho, že při dopravní nehodě, z níž vznikla stěžovateli újma na zdraví, žalovaná řídila vozidlo, jehož nebyla provozovatelem, a nelze proto aplikovat ustanovení §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), zakládající objektivní odpovědnost provozovatele bez ohledu na protiprávnost a zavinění, ani ustanovení §431 o. z., které upravuje vypořádání mezi provozovateli při střetu vozidel. Oba soudy se proto důvodně zabývaly tím, zda jsou dány předpoklady obecné odpovědnosti za škodu (§420 o. z.). S ohledem na zjištěný skutkový stav dovodily, že žalovaná neporušila při řízení vozidla pravidla silničního provozu (ani jiné relevantní normy); konstatovaly, že pokud (jak tvrdí stěžovatel) jela žalovaná rychleji, než bylo povoleno, nešlo o natolik nepřiměřenou rychlost, aby alespoň částečně vyviňovala stěžovatele, který jí nedal přednost v jízdě. Tedy - jak konstatoval odvolací soud - spáchal jedno z nejhrubějších porušení právní povinnosti ve smyslu §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Dovolací soud (obdobně jako oba předcházející soudy) proto dovodil, že pokud jednání žalované nebylo podstatnou příčinou vzniku škody, s ohledem na procesní postavení účastníků (viníkem dopravní nehody byl zjištěn stěžovatel), bylo bez významu zabývat se otázkou tzv. spoluzavinění podle §441 o. z. Zdůraznil, že právní ustanovení, na jejichž základě městský i krajský soud věc posoudily, jsou zřejmá; stejně tak jsou jejich právní závěry v souladu s jeho ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 271/2007).
Nejvyšší soud konečně ve vztahu k přípustnosti dovolání poukázal na to, že skutkový stav věci, o nějž odvolací soud opřel své rozhodnutí, není vzhledem k zákonným limitům dovolání jako mimořádného opravného prostředku, zaměřeného na řešení otázek právních, možno podrobovat přezkumu v dovolacím řízení (srov. §237, §241a odst. 1 a §242 o. s. ř.), a námitky stěžovatele v tomto směru proto přípustnost dovolání nemohou založit. Neshledal ani pochybení soudů z procesněprávního hlediska, tedy v tom, jak hodnotily znalecký posudek předložený stěžovatelem, neboť i znalecký posudek je stejně jako každý jiný důkazní prostředek možno, resp. dokonce nutno, podrobit kritickému a nezávislému hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř. Soud prvního stupně navíc fakticky pouze uzavřel, že znalecký posudek nelze interpretovat tak, jak se stěžovatel snaží, závěry soudu tedy nejdou proti odborným závěrům znalce, ale proti argumentaci stěžovatele; konečně obdobný závěr pak, byť nepřímo, vyslovil i soud odvolací.
Stěžovatel v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul dosavadní průběh řízení a dále se podrobně věnoval hodnocení rozhodující skutkové okolnosti (tj. "zjištění mechanismu dopravní nehody"). Posléze opětovně připomněl znalecký posudek/odborné vyjádření soudního znalce Ing. Ivana Krejsy a další důkazní prostředky. Stěžovatel kriticky posoudil jejich hodnocení soudy a poukázal na to, že soudy neustanovily znalce k provedení znaleckého posudku a tedy k posouzení odborné problematiky. Za této situace se stěžovatel domnívá, že odůvodnění rozsudků Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně vykazují prvky svévole a postrádají náležitosti řádného odůvodnění.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy (a zvláště odvolací soud) podobně uvedly důvody pro jejich přijetí. Obsáhlá argumentace stěžovatele se tak jeví jako neadekvátní, stěžovatel posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídají právě jeho opakující se výhrady, které se věcně míjí s důvody rozhodnutí i s relevantním právním posouzením věci. Ve vztahu k rozvrhu důkazního břemene Krajský soud v Brně v souvislosti s otázkou zavinění žalované připomněl jeho meze, které zásadně končí na důkazu, jaký k tomu sám stěžovatel (žalobce) nabídne; žádná vyšetřovací činnost soudu v civilním sporném řízení neexistuje. Uvedený soud konečně také věcně připomněl, že posouzení zavinění je otázkou právní.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu, a jim uváděná judikatura, je naprosto zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu