ECLI:CZ:US:2017:4.US.321.17.1
sp. zn. IV. ÚS 321/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Červinky, zastoupeného JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 30. 11. 2016 č. j. 10 KZT 19/2016-18 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 14. 10. 2016 č. j. ZT 324/2015-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, kterým bylo zrušeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a zároveň bylo opětovně rozhodnuto o zahájení jeho trestního stíhání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená usnesení státních zástupců vykazují zásadní vadu, neboť v nich zcela absentuje specifikace subjektivní stránky obou trestných činů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání. Podle stěžovatele v nich není ani naznačen jakýkoli úmysl stěžovatele ke spáchání těchto trestných činů. Další závažnou vadu pak stěžovatel spatřuje v tom, jakým způsobem byla konstruována údajná výše škody, kterou měl stíhaným skutkem způsobit. Státní zástupce podle stěžovatele totiž nerespektoval ustanovení §137 trestního zákoníku, které stanoví pravidlo pro určování výše škody, a namísto toho nepřípustně vycházel z rozdílu mezi kupní cenou pozemku (jehož prodej je předmětem trestního stíhání) a jeho hypotetickou hodnotou za předpokladu, že by byl rozparcelován na stavební pozemky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají povahu extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Není jeho účelem vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje specifikace jeho úmyslného zavinění ve vztahu ke stíhaným trestným činům. Z okolností popsaných již v usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě lze jasně dovodit, že stěžovatel věděl o nesouhlasu zastupitelstva obce s uzavřením smlouvy o prodeji pozemku v té podobě, v jaké ji jako starosta obce nakonec uzavřel. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání také přesně popisuje, že stěžovatel tuto smlouvu uzavřel bez ujednání, podle kterého by daň z nabytí nemovitých věcí byl povinen hradit kupující, jak to požadovalo zastupitelstvo obce. Z toho pak vyplývá, že úmysl stěžovatele lze dovodit také ke způsobení škody, což je předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 trestního zákoníku.
Pokud jde o výši škody, resp. o způsob jejího určení, jde o jednu z otázek, které musí být náležitě objasněny v dalším průběhu trestního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že k zahájení trestního stíhání se podle §160 odst. 1 trestního řádu nevyžaduje spolehlivé a úplné prokázání skutkového stavu, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchala určitá osoba. Orgány činné v trestním řízení při stanovení výše způsobené škody vycházely ze znaleckého posudku, nicméně trestní stíhání se nachází teprve ve své počáteční fázi a stěžovatel své námitky, mj. právě i ve vztahu ke způsobu určení výše způsobené škody, může uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, přičemž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě se v podstatných bodech vypořádala i s argumentací předkládanou stěžovatelem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu