ECLI:CZ:US:2017:4.US.3213.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3213/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti H Service Bohemia, s.r.o. se sídlem Praha 1, Rybná 682/14, zastoupené doc. JUDr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 6, Prvního pluku 206/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017 č. j. 2 Nc 1047/2017-84 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 č. j. 3 Cmo 114/2017-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť tvrdí, že došlo k zásahu do jejího práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření na uložení povinnosti žalovanému zdržet se poskytování služby zasilatelství a přepravy tam uvedeným subjektům s odůvodněním, že v dané věci se stěžovatelka nedomáhá, aby se žalovaný něčeho zdržel, ale aby nevykonával svou obchodní činnost se smluvními partnery stěžovatelky, a to jak v České republice, tak v rámci Evropské unie. Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření.
Stěžovatelka podrobně rekapituluje skutkový stav a namítá, že soudy při rozhodování o předběžném opatření extrémně vadně hodnotily skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvodily vadné právní závěry. Namítá, že soudy překročily zákonem vymezený rámec institutu předběžného opatření, pokud požadovaly, aby stěžovatelka osvědčila, že vedlejší účastník poskytuje služby zasilatelství a přepravy všem jejím zákazníkům, k nimž navrhla vydání předběžného opatření, a že vedlejší účastník skutečně akceptoval objednávku společnosti SPOLANA a.s. Pokud by totiž vedlejší účastník služby přepravy a zasilatelství v návrhu uvedeným zákazníkům stěžovatelky již poskytoval, postrádalo by předběžné opatření smysl, neboť by přišla o všechny zákazníky, čemuž se snažila prostřednictvím svého návrhu předejít. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 221/98. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednáním vedlejšího účastníka nebyly kumulativně splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže ve smyslu §2976 občanského zákoníku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení jeho ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další). Ostatně i ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření přísluší především obecným soudům.
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
Přestože stěžovatelka uvádí, že si je vědoma omezeného přezkumu předběžných opatření Ústavním soudem, koncipuje ústavní stížnost jako pokračující polemiku s rozhodnutím civilních soudů, přičemž předestírá vlastní intepretaci skutkových a právních zjištění. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze nesouhlas s důvody, které soudy vedly k zamítnutí jejího návrhu na nařízení předběžného opatření. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení.
Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly důvody, pro které v daném případě neshledaly splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření. Dospěly k závěru, že stěžovatelka neosvědčila skutečnosti, které by po věcné stránce odůvodňovaly nařízení předběžného opatření. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, shledal, že jednáním vedlejšího účastníka nebyly kumulativně splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle §2976 občanského zákoníku.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu