ECLI:CZ:US:2017:4.US.3223.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3223/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem Společné advokátní kanceláře Korbař, Pokorný a spol., Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 3 Tdo 656/2016-22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. 7 To 120/2015, usnesení Krajského soudu v Praze z 14. října 2015 č. j. 9 To 418/2015-417, usnesení Krajského soudu v Praze z 14. října 2015 č. j. 9 To 418/2015-418, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 9 To 68/2015-362 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. června 2015 č. j. 1 T 150/2013-379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dle přesvědčení stěžovatele byl nespravedlivě uznán vinným v pořadí třetím rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. června 2015 (1 T 150/2013-379) zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Stěžovateli bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 10 066,51 Kč a Janu Alešovi částku 12 600 Kč). Podle §229 odst. 2 byl Jan Aleš se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a jsou v rozporu s trestně právními předpisy i se zásadou presumpce neviny. Soudy v jeho věci rozhodovaly opakovaně (dvakrát zproštěn obžaloby) a v napadených rozhodnutích ve věci nesprávně právně posoudily jeho zavinění. Dokazování bylo neúplné (neprovedly navržené důkazy výslechem svědků před odvolacím soudem, důvěryhodnost výpovědi poškozeného Aleše atd.) a z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Ve věci stěžovatele nerozhodoval zákonný soudce v důsledku toho, že odvolací soud odňal věc senátu soudu I. stupně a přikázal k rozhodnutí jinému senátu, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Byla porušena nezávislost rozhodování tím, že odvolací soud v rozhodnutí o přikázání věci jinému senátu soudu I. stupně také nepřípustně vyslovil pokyny o způsobu, jakým mají být hodnoceny důkazy.
4. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné, když na rozhodnutí odvolacího soudu se podílela vyloučená soudkyně, která výslovně pronesla, že odvolací soud nemá v úmyslu dokazování provádět, aniž by předem o důkazních návrzích rozhodl senát. O důvodných pochybnostech o nepodjatosti soudkyně JUDr. Marcely Mackové rozhodl krajský soud tak, že není vyloučena z rozhodování a odvolací soud stížnost stěžovatele zamítl. Vady řízení nenapravil ani dovolací soud, který o dovolání stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 Tdo 656/2016-22 tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněného odmítl.
5. V popsaném postupu trestních soudů spatřuje stěžovatel porušení svých ústavních práv a tvrdil, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože v nich chybí podstatné náležitosti a postrádají jasné závěry k hodnocení důkazů a to jak jednotlivě tak i v jejich souhrnu. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz, který by věrohodně potvrzoval, že stěžovatel spáchal skutek, za který byl postižen, proto, s odkazem na zásadu in dubio pro reo, se měly trestní soudy přiklonit k variantě pro obviněného příznivější a zprostit ho obžaloby. Stěžovatel proto navrhl, aby napadená rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
6. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího soudního jednání, protože je stěžovateli dobře znám. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, obsahem napadených soudních rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 150/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
9. V ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
10. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §146 odst. 1 a odst. 3 a §353 odst. 1 trestního zákoníku. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze.
11. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
12. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).
13. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění soudu I. stupně je zřejmé, jakými právními úvahami se řídil ohledně viny i trestu stěžovatele. Hodnocení důkazů soudem I. stupně nikterak nevybočuje ze zákonného rámce ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování výslechem dvou nově nalezených svědků, kteří se dle obhajoby mohli vyjádřit časově zcela přesně k výskytu obžalovaného v Doksech dne 25. 7. 2012. O správnosti skutkových zjištění totiž nevznikly důvodné pochybnosti a správně byly zamítnuty jako nadbytečné z hlediska zjištění skutkového stavu věci dle §2 odst. 5 trestního řádu.
14. K námitce stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud poukazuje na argumentaci usnesení odvolacího soudu (9 To 418/2015-418 str. 3). K námitkám odvolatele lze dodat, že odvolací soud nemohl přehlédnout skutečnost, že se soud I. stupně v původním složení senátu nevyrovnal se všemi provedenými důkazy způsobem, který mu ukládá §2 odst. 6 trestního řádu a poukázal na konkrétní skutečnosti, které při svém rozhodování zcela pominul nebo se s nimi nevyrovnal. To samozřejmě neznamená, že by dával prvému soudu závazný pokyn, jak jednotlivé důkazy hodnotit. Protože však ani ve druhém rozhodnutí soud I. stupně vytýkaná pochybení neodstranil, považoval odvolací soud za nutné postupovat dle §262 trestního řádu. Soud I. stupně již v novém složení senátu pak věnoval hodnocení provedených důkazů náležitou péči.
15. Jádro zbytku stěžovatelovy argumentace tvoří námitka brojící proti rozhodnutím o námitce podjatosti JUDr. Marcely Mackové. Stěžovatel namítal nesprávnost postupu předsedkyně senátu, která ve veřejném zasedání odmítla návrhy na doplnění dokazování, které měly dle jeho názoru zásadní dopad na rozhodnutí věci (osvědčit nepřítomnost stěžovatele v místě napadení poškozeného), aniž se celý senát mohl tohoto hodnotícího postupu zúčastnit. Rozsah dokazování v konkrétní trestní věci je ve výlučné kompetenci soudu, a pokud některé důkazy nejsou považovány za potřebné, pak se s touto otázkou musí soud náležitě vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud přisvědčil závěrům trestních soudů, že nejde o problematiku, která by jakkoliv podléhala rozhodování o podjatosti příslušného soudce ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu.
16. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i rozhodnutí o dovolání ve věci, aniž by uvedl, v čem spatřuje nesprávnost postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud poukazuje na závěry dovolacího soudu, z nichž vyplynulo, že uplatněná dovolací argumentace obviněného stěžovatele dle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je nedůvodná, neboť o námitce podjatosti již bylo právně relevantně rozhodnuto. Je současně přiléhavé připomenout (str. 3-4), s ohledem na uvedené závěry dovolacího soudu, že vznesenými pochybnostmi stěžovatele o podjatosti soudce nebyly naplněny důvody uvedené v §30 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud se uplatněným dovoláním řádně zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proto v podrobnostech lze na ně odkázat.
17. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud má za to, že ze strany trestních soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu