ECLI:CZ:US:2017:4.US.3224.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3224/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Trigema Building a. s., Bucharova 2641/14, Praha 5, zastoupené JUDr. Gabrielem Achourem, advokátem se sídlem Panská 890/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 č. j. 32 Cdo 4704/2015-235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. 1 Cmo 289/2014-193 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014 č. j. 33 Cm 93/2013-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 96 Ústavy, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl o zaplacení částky 1 524 079,08 Kč s úroky z prodlení jako náhrady škody tak, že žaloba stěžovatelky vůči žalované H.A.N.S. stavby, a. s. (dále jen "žalovaná"), za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení předmětné částky s úroky z prodlení se zamítá (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že nárok neodpovídá prokázaným skutečnostem, neboť nebyly prokázány vady plnění žalované, nárok z vad nebyl uplatněn včas a řádně. Nárok z vadného plnění nemůže být uplatňován z titulu náhrady škody, když nebyla prokázána její výše ani příčinná souvislost. Žalovaná tak není povinna k placení vymáhané částky, není v prodlení s placením peněžitého závazku, a není proto ani povinna platit úroky z prodlení.
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), rozhodl, že stěžovatelka je povinna na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit žalované částku 35 622,42 Kč (výrok II.) a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá nikdo právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení (výrok III.). Konstatoval, že městský soud zjistil skutkový stav úplně a přesně a sdílí také jeho právní posouzení věci. Z procesního hlediska připomněl význam zásady koncentrace řízení a zdůraznil, že dosud provedené důkazy pro posouzení sporných skutečností zcela postačují.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti podle §237, §238a a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Zdůraznil, že v souzené věci platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. K nepřípustnosti dovolání jako celku připomněl vlastní judikaturu (srov. sp. zn. 29 Odo 663/2003, 32 Cdo 1237/2014, 29 Cdo 3558/2013 a 29 Cdo 2303/2013). Dovolací soud v odůvodnění dále poukázal na skutečnost, že stěžovatelka k dalším řešeným otázkám neuvedla žádné předpoklady přípustnosti dovolání, a to i přesto, že každá z těchto otázek by obstála jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud konečně poukázal na důvody, pro které odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o nákladech řízení.
Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti shrnula dosavadní průběh řízení a dále se podrobněji věnovala hodnocení postupu odvolacího soudu ve vztahu k dokazování a důsledku vedoucímu k nerespektování zákonné úpravy náhrady škody. Následně poukázala na to, že odmítnutí dovolání Nevyšším soudem bylo nedůvodné, neboť posuzoval přípustnost dovolání podle neúčinného znění o. s. ř. a odmítl se zabývat pochybeními soudu prvého i druhého stupně, a to i přes nesourodou argumentaci městského soudu. Stěžovatelka se konečně domnívá, že v souvislosti s převzetím projektové dokumentace a s požadavkem na vynaložení odborné péče, soudy na ní kladou vyšší nároky než na žalovanou a žalované poskytují ochranu.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo a připomněly dotčenou judikaturu. Ústavní soud poukazuje na to, že civilní soudy podrobně uvedly důvody pro přijetí svých rozhodnutí. Odůvodnění ústavní stížnosti s poukazy na nesourodou argumentaci se nejeví jako adekvátní, stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. Argumentaci civilních soudů Ústavní soud považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručnější) argumentaci Nejvyššího soudu. Nedostatek nelze shledat ani ve stěžovatelkou tvrzeném posuzování přípustnosti dovolání podle neúčinného znění o. s. ř., neboť s ohledem na bod 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění o. s. ř., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. účinných do 31. 12. 2012. Avšak v případě dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po dni 1. 1. 2013 (jako v právě souzené věci) se s ohledem na ustanovení bodu 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění o. s. ř., podle něhož pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. do 31. 12. 2013, se musí postupovat podle znění o. s. ř. uvedeném v odůvodnění dovolání, tj. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je naprosto zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu