ECLI:CZ:US:2017:4.US.3238.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3238/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Zvonaře, zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2017 č. j. 19 Co 1478/2017-274, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích a 2) E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí odvolacího soudu pro údajné porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, u Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo vedeno pod sp. zn. 17 C 15/2011 občanskoprávní řízení, v němž se žalobce domáhal proti žalované E.ON Česká republika, s. r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky celkem 2 458 181,70 Kč s příslušenstvím, představujícím mzdové a nemzdové nároky žalobce. Své nároky odůvodnil žalobce údajnou neplatností dohody ze dne 14. 6. 2006, v níž se měla žalovaná s žalobcem dohodnout na rozvázání pracovního poměru.
Řízení v předmětné věci bylo přerušeno pro probíhající řízení o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru (vedené pod sp. zn. 23 C 333/2006). Po pravomocném skončení řízení o určovací žalobě rozhodl tento soud usnesením o pokračování v řízení. Toto usnesení potvrdil odvolací soud. Dalšími dvěma usneseními rozhodl soud prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o odvolání a řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1597/17. Žalobce vzal civilní žalobu zpět podáním ze dne 16. 8. 2017.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 8. 2017 č. j. 17 C 15/2011-264 řízení o žalobě zastavil. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud přiznal žalované náklady ve výši 22 675,40 Kč. Soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť podle jeho názoru žalovaná podání žaloby nezavinila a žalobci bude vrácen přeplatek na soudním poplatku ve výši 37 723,20 Kč, z něhož nepochybně může žalované přiznané náklady řízení uhradit.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 1478/2017-274 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II o nákladech řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že žalobce vzal žalobu zpět až jeden týden před termínem již odročeného ústního jednání a že nelze dospět k závěru, že náklady na právní zastoupení žalované by nebyly účelně vynaložené. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §152 o. s. ř. Vzhledem k vrácenému přeplatku na zaplaceném soudním poplatku se majetková situace zaplacením nákladů soudního řízení pro žalobce nijak nezhorší.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve stručnosti shrnuje řízení před obecnými soudy, a vyslovuje svůj nesouhlas s jejich rozhodnutími o nákladech řízení.
Podle názoru stěžovatele neměly být žalované přiznány náklady právního zastoupení, neboť tyto náklady nebyly v předmětné věci vynaloženy účelně. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v nálezu ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10, ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, resp. ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11.
Oběma obecným soudům stěžovatel vytýká, že závěrům Ústavního soudu uvedeným v citovaných nálezech nedostály, neboť se účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení žalované nezabývaly. Stěžovatel je přesvědčen, že právní zastoupení žalované v předmětné věci bylo jen účelové, neboť jí po zamítnutí určovací žaloby nehrozila žádná reálná újma na jejích právech či právem chráněných zájmech.
Jako "podpůrný" argument stěžovatel poukazuje na charakter sporu, který u žalované, jako subjektu s mnoha tisíci zaměstnanci a tedy i s dostatečným materiálním a personálním zabezpečením, nevyžadoval zastupování advokátem (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Závěrem stěžovatel tvrdí, že jeho ústavní stížnost má podle svého obsahu "judikatorní přesah", neboť rozhodnutí o ní by mohlo být "vodítkem" pro další rozhodování soudů o nákladech řízení v obdobných věcech.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
K problematice nákladů řízení, ačkoli mohou mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení, se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Na jedné straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, a že výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Na druhé straně z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Ústavní soud v posuzované věci konstatuje, že žádného extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Závěry odvolacího soudu nejsou překvapivé ani svévolné, jsou dostatečně odůvodněny a vycházejí z aplikace podústavního práva a argumentace, která není excesivní.
Stěžovatel svou ústavněprávní argumentaci staví na dvou argumentech: Prvním je údajně chybný postup soudů obou stupňů které se údajně nezabývaly účelností vynaložených nákladů právního zastoupení žalované, a druhou námitkou je tvrzení, že subjekt s dostatečným materiálním a personálním zázemím ve sporech majících svůj základ v pracovním právu, nemá být zastupován advokátem.
Ústavní soud nejprve je nucen konstatovat, že první námitka stěžovatele neobstojí, neboť oba soudy se účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení žalované zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že tyto náklady byly vynaloženy účelně s ohledem na procesní postup stěžovatele, který se stále snažil prodlužovat řízení a svůj žalobní návrh vzal zpět až poté, co právní zástupce žalované navrhl pokračovat v přerušeném řízení, a bylo nařízeno odročené ústní jednání ve věci. Krajský soud se jako soud odvolací zabýval i správností rozhodování soudu prvního stupně o možnosti aplikovat na náklady řízení ustanovení §150 o. s. ř., přičemž i on dospěl k závěru, že ve věci neexistují důvody hodné zvláštního zřetele, které by opravňovaly soud náhradu řízení zčásti nebo zcela žalované nepřiznat. V této souvislosti konstatoval odvolací soud, že je třeba vycházet výlučně z procesního zavinění na zastavení řízení a pouze ta okolnost, že žalovaná je subjektem se značným majetkem, nemůže být takovou skutečností, která by umožňovala nepřiznat žalované jí vynaložené náklady řízení.
K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla, v projednávané věci z ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další okolnosti (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu posoudilo všechny relevantní okolnosti případu adekvátně a nevykazuje žádné protiústavní deficity.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu