ECLI:CZ:US:2017:4.US.3239.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3239/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti AZYS Trading, a.s., IČO: 27369480, se sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 556/2016-265, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2015 č. j. 64 Co 107/2015-106 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2015 č. j. 23 C 145/2013-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud by měl podle jejího návrhu rovněž zakázat soudcům Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali v dané věci, účast na dalších jednáních odvozených od "defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s."
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. ledna 2015 č. j. 23 C 145/2013-67, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. června 2015 č. j. 64 Co 107/2015-106, bylo podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky, kterou se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 065 729 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že u obvodního soudu bylo pod sp. zn. 12 C 174/2013 vedeno řízení o totožné částce mezi týmiž účastníky na podkladě totožných skutkových tvrzení. Nebyla tedy splněna podmínka řízení podle §83 odst. 1 občanského soudního řádu, aby o téže věci neprobíhalo jiné řízení.
3. Řízení o dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 556/2016-265 zastaveno v části, ve které směřovalo proti usnesení obvodního soudu, neboť nebyla dána funkční příslušnost dovolacího soudu k jeho projednání. V části, ve které stěžovatelka navrhla zrušení usnesení městského soudu, pak nemohlo být o dovolání věcně rozhodnuto z důvodu jeho vad. Neobsahovalo totiž náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, konkrétně vymezení důvodu dovolání a toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížnost je velmi obsáhlá, v ní uplatněná argumentace však postrádá systematiku a srozumitelnost a její podstatná část ani přímo nesouvisí s napadenými usneseními. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v rozhodovací činnosti soudů, v jejímž důsledku měla být legalizována "defraudace podniku RASTRA AG-CZ, a.s." a výnosy z trestné činnosti. V tomto ohledu poukazuje zejména na údajnou zločinnou aktivitu na straně řady soudců, jejich podjatost a provázanost s "justiční mafii" či organizovaným zločinem. Na mnoha místech je ústavní stížnost ve vztahu k těmto osobám formulována urážlivým či osočujícím způsobem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání ústavní stížnosti s výjimkou návrhu uložit zákaz účasti některých soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali v dané věci, na dalších jednáních odvozených od "defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s." Takovýto zákaz v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] vydat nelze.
6. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Uvedené závěry se však neuplatní ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti, která směřuje proti napadeným usnesením městského soudu a obvodního soudu. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť podáním dovolání, u něhož nebyly splněny předpoklady pro jeho věcné posouzení nebo alespoň pro posouzení jeho přípustnosti z hledisek podle §237 občanského soudního řádu, nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16; všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Teprve případné vyhovění ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu by mohlo otevřít prostor k tomu, aby bylo usnesení městského soudu přezkoumáno v dovolacím řízení a případně také v následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, která by z ústavněprávního hlediska zpochybňovala napadené usnesení Nejvyššího soudu. Tento soud správně posoudil, že dovolání stěžovatelky nesplňovalo náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, a svůj závěr také řádně odůvodnil. Odmítnutím dovolání pro vady, jež nebyly odstraněny ve lhůtě k jeho podání, podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, stejně jako částečným zastavením dovolacího řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
11. Jen nad rámec Ústavní soud dodává, že nic nelze vytknout ani posouzení podmínek řízení ze strany městského soudu a obvodního soudu, které odmítnutí žaloby odůvodnily překážkou věci zahájené (litispendence) podle §83 odst. 1 občanského soudního řádu. V době podání žaloby bylo u obvodního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2013 vedeno řízení o totožné částce mezi týmiž účastníky na podkladě totožných skutkových tvrzení. Rozhodnutí vydaná v tomto řízení stěžovatelka v minulosti rovněž napadla ústavní stížností (srov. usnesení ze dne 15. února 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16).
12. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost k projednání návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu