ECLI:CZ:US:2017:4.US.3254.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3254/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 17, Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Seifertova 17, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 429/2016-240 ze dne 7. 11. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1275/2017 ze dne 17. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení stěžovatelky (soudní exekutorky) č. j. 091 EX 01228/06-232 ze dne 16. 9. 2016 (dále též "rozvrh výtěžku z dražby") a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolaní stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby předmětnou věc posoudil jinak.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka, poté, co vydražila nemovitost povinné, usnesením ze dne 16. 9. 2016 rozhodla, že z rozdělované podstaty ve výši 2 320 000,- Kč, tj., výtěžku z prodeje nemovité věci, se uspokojí přihlášené pohledávky tak, že částka ve výši 364 294,70 Kč náleží stěžovatelce jako náklady exekučního řízení a částka ve výši 1 955 705,30 Kč náleží oprávněné.
K odvolání povinné odvolací soud zrušil usnesení stěžovatelky. V odůvodnění rozhodnutí s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu (rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1233/2013, 20 Cdo 1625/2008, 20 Cdo 5223/2007, nález sp. zn. IV. ÚS 314/2009), uvedl, že náklady soudního exekutora v exekučních řízeních zahájených do 31. 12. 2007 (předmětná exekuce byla zahájena 14. 9. 2006) se uspokojují ve třetí skupině a náklady soudního exekutora mohou být uspokojeny až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.
Stěžovatelka s uvedenými právními závěry nesouhlasí a právní názor odvolacího soudu považuje nespravedlivý, nezohledňující účel zákona a porušující její ústavní právo vlastnit majetek. Je přesvědčena, a to i s ohledem na novelu zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, provedenou zák. č 347/2007 Sb., že úmyslem zákonodárce bylo vždy zajištění prioritní úhrady nákladů exekuční činnosti při dražebním prodeji nemovité věci. Uvádí, že k oprávněnosti požadavku soudního exekutora na prioritní úhradu jeho nákladů dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16, kde je akcentován prvek práva na zaručenou odměnu jak pro insolvenčního správce, tak pro soudního exekutora. Podle stěžovatelky se za situace, kdy není v přechodných ustanoveních předmětného zákona výslovně uveden opak, exekuční řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 347/2007 Sb. má řídit od nabytí jeho účinnosti již novelizovaným zněním exekučního řádu. Nejvyššímu soudu vytýká, že se patřičně nevypořádal s argumenty stěžovatelky nastíněnými v dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zrušeno usnesení stěžovatelky o rozvrhu rozdělované podstaty a věc jí byla vrácena k novému rozhodnutí. Stěžovatelka vůči důvodům, pro které bylo její usnesení o rozvrhu podstaty zrušeno, nic nenamítá. Nesouhlasí pouze s názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí o pořadí uspokojení pohledávky soudní exekutorky na náklady exekuce ve třetí skupině [§337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny. Stěžejní námitku představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že odvolací soud při svém hodnocení neužil ustanovení exekučního řádu účinné v době vydání posuzovaného rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, nebyly splněny předpoklady pro její projednání ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nepřípustná, neboť není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu, když o rozvrhu výtěžku z dražby a nákladech exekutorky bude znovu rozhodováno.
Výhrady stěžovatelky vůči rozhodnutí dovolacího soudu pak shledal Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí souladné s jeho dosavadní judikaturou, a to jak ohledně provedeného rozvrhu majetkové podstaty, tak nákladů exekutora, přičemž nemá důvod se od přijatých závěrů odchylovat. Své závěry přitom patřičně odůvodnil. Pokud jde o náklady exekutora, Nejvyšší soud zejména odkázal na bod XVIII. sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 (uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovité věci uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině [§337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, 20 Cdo 4810/2007, 20 Cdo 1361/2013). Zmínil i judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 314/09, I. ÚS 1562/09).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že uvedenou problematikou, tj. ústavně konformní interpretací intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., a to nejen v souvislosti s ust. 89 exekučního řádu, se již zabýval ve svých předešlých rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 314/09, IV. ÚS 314/09, I. ÚS 1562/09, I. ÚS 4032/13), a to se závěrem, že v případě zahájení exekučního řízení před datem účinnosti uvedené novely do 31. 12. 2007 je třeba při rozhodování o náhradě nákladů exekuce postupovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 shledává Ústavní soud nepřípadný, neboť uvedeným rozhodnutím nebyla řešena otázka účinnosti uvedené novely exekučního řádu, ale otázka dvou kolidujících si právních norem v případě souběhu insolvenčního a exekučního řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu