ECLI:CZ:US:2017:4.US.3294.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3294/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Evy Nymburské, zastoupené Mgr. et Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 29 Cdo 2957/2017-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 č. j. 13 Cmo 10/2016-288, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, spojených s návrhem na vyloučení nemovitostí - zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. X1 pro obec k. ú. Kovanice, st. p. č. X2 o výměře 194 m2 se stavbou RD č. p. X3, st. p. č. X2 o výměře 194 m2, parcela číslo X4 o výměře 834 m2, orná půda, parcela č. X5 o výměře 1 032 m2 (orná půda), parcela č. X6 o výměře 150 m2, ostatní plocha a dále nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. X7 pro k. ú. Chvalovice u Nymburka, parcela č. X8 o výměře 21 m2 (orná půda) a parcela č. X9 o výměře 23 m2 (orná půda) - z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyloučení tam uvedených nemovitostí (dále jen "uvedených nemovitostí") z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214, kterým vrchní soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení uvedených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2016, č. j. 13 Cmo 10/2016-288 potvrdil usnesení krajského soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř., (ve znění účinném do 31. 12. 2007) ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. obdobná usnesení sp. zn. 29 Odo 205/2002 a 21 Cdo 933/2006). Spor z vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem). Nejvyšší soud poukázal na to, že povaha sporu (spor vyvolaný konkursem) předurčuje i podobu (rozhodné znění) občanského soudního řádu, podle kterého postupuje při posouzení přípustnosti dovolání. Pro spory vyvolané konkursem podle zákona 328/1991 Sb. se totiž s přihlédnutím k §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), použijí dosavadní (k poslednímu dni účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. platné) právní předpisy (tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb. i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007). Dovolací soud k tomu připomněl vlastní výklad podaný v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jakož i důvody uvedené v usneseních sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 4420/12), sp. zn. 29 Cdo 3710/2013, 29 Cdo 61/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1169/16). Nejvyšší soud závěrem také zdůraznil, že nesprávné poučení v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 323/07).
III.
Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti především připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázala na to, že jí soudy "diskriminují a porušují její ústavní práva" zejména tím, že jí opakovaně nutí zaplatit soudní poplatek "zvýhodňují žalovanou" a "postupují zcela účelově".
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
A. Ústavní soud musí v prvé řadě zdůraznit, že ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ve vztahu k citovaným rozhodnutím bylo ústavní stížností mimo jiné napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž bylo řízení o dovolání stěžovatelky zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku řízení o dovolání. Každopádně z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá v této části návrhu (tj. ústavní stížnosti týkající se zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171) rozhodnutí, které není rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, nepřípustnou (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dospěl dále k závěru o neprojednatelnosti té části petitu ústavní stížnosti, který spočívá na návrhu na vyloučení uvedených nemovitostí z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006. K rozhodnutí o takovém návrhu není příslušný.
Za tohoto procesního stavu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v těchto částech posoudit jako návrh nepřípustný a návrh, k jehož projednání není příslušný.
B. Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu splňuje petit ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 29 Cdo 2957/2017-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 č. j. 13 Cmo 10/2016-288 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271.
Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v této části petitu představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o četnou a jasnou judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.
Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelčin nepřiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 380/09, který se netýkal věci, jež by byla z hlediska skutkového, procesního a také tam posuzovaného kontextu porušení základních práv a svobod srovnatelná s právě souzenou věcí. Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu