ECLI:CZ:US:2017:4.US.3305.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3305/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 174, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č. j. 12 To 309/2017-69, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 7. 2017, č. j. 2 PP 26/2017-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených usnesení, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 25. dubna 2017, č. j. 2 PP 26/2017-20, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2017, č. j. 12 To 213/2017-29, vyhověl stížnosti stěžovatele, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Poté Okresní soud v Nymburce shora uvedeným usnesením opět zamítl žádost stěžovatele o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a následnou stížnost Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv splnil zákonné podmínky, za nichž lze z výkonu trestu podmíněně propustit, soudy jeho žádosti nevyhověly. Naplnění podmínek sice krajský soud shledal, zároveň však konstatoval, že předčasné propuštění by mohlo vést k ohrožení práv poškozených, což dovodil i z důkazů provedených již u hlavního líčení v řízení ve věci samé. Odvolací soud tak rozhodl přesto, že stěžovatel již projevil ochotu k ambulantní léčbě své poruchy. Ke druhé překážce stěžovatel uvádí, že nelze z jednoho jím napsaného dopisu poškozené hodnotit, jak se bude chovat po svém propuštění, svědčí-li ostatní skutečnosti o tom, že se výkonem trestu polepšil, získal náhled na svoji trestnou činnost, je si vědom závadnosti i následků opakování takového jednání. Pro případ podmíněného propuštění má zajištěno ubytování, práci i pomoc při splácení dluhu 650 000 Kč. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poté, co krajský soud zrušil první usnesení jako nepřezkoumatelné, okresní soud znovu provedl důkazy, ale ani tentokráte neshledal důvody pro podmíněné propuštění stěžovatele. Nalézací soud přihlédl k opakovanému trestání stěžovatele odnětím svobody (sice pro jinou trestnou činnost) - s tím, že nyní se dopustil závažnějšího jednání mravnostního charakteru. Uvedená skutečnost, a dále okolnosti výkonu trestu, podle soudu neskýtají záruku zcela řádného života v budoucnosti, a není tak prokázáno, že je namístě stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propustit. Nebezpečí recidivy konstatoval i odvolací soud, a proto zamítl stížnost, přestože stěžovatel vykonal podstatnou část trestu a polepšil se. Podle Krajského soudu v Praze však smyslem podmíněného propuštění není, aby každý řádně se chovající odsouzený byl po vykonání zákonem stanovené části trestu propuštěn.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není tedy další instancí všeobecného soudnictví. Ne každé rozhodnutí, s nímž účastník řízení nesouhlasí, je zároveň způsobilé vyvolat skutečné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení; dodatečnou kontrolu trestu (právo požádat o podmíněné propuštění) však s ohledem na charakter uvedeného institutu dovodit nelze (viz například nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 sice není podmíněné propuštění v českém právním řádu upraveno jako nárokové, přesto musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně těch odsouzených k výjimečným trestům i recidivistům, protože tato možnost jim poskytuje perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě.
Ustanovení §88 trestního zákoníku upravuje podmínky, za nichž soud "může" odsouzeného podmíněně propustit, přičemž jejich splnění neznamená automaticky nárok na podmíněné propuštění. Je proto povinností soudu důkladně prověřit, zda u konkrétního odsouzeného existují či neexistují okolnosti pro vyhovění návrhu; z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy otázka naplnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy obecných soudů.
V projednávané věci obecné soudy tento požadavek splnily; stěžovatel v ústavní stížnosti prezentoval jen svoji nespokojenost s jejich závěry, což však není možno bez dalšího považovat za zásah do jeho zaručených práv. Soudy věc řádně projednaly a svá rozhodnutí jasně a přezkoumatelně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu