ECLI:CZ:US:2017:4.US.3307.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3307/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Adama S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice P. O. BOX 51, 669 02 Znojmo, zastoupeného Mgr. Annou Trojanovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 18, 669 02 Znojmo, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2017 č. j. 19 Co 13/2017-177 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2016 č. j. 22 Nc 30/2015-112, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a A) Statutárního města Brna a B) Pavly P. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec nezletilých dětí") obě rozhodnutí v jím uvedeném rozsahu, a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Nc 30/2015, z něhož zjistil tyto skutečnosti.
Návrhem, došlým soudu dne 8. 4. 2015, se matka nezletilých dětí Pavla P. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "matka nezletilých dětí"), domáhala úpravy poměrů k dětem, a to nezletilé Anny a nezletilé Ivety S. (jedná se o pseudonymy), dále jen "nezletilá A." a "nezletilá I.", resp. "nezletilé děti") s tím, že rodiče obou nezletilých dětí spolu žili od roku 2006 do dubna roku 2015 jako druh a družka. V dubnu 2015 matka s oběma nezletilými dětmi opustila otce nezletilých dětí Adama S. pro opakované fyzické a psychické napadání. Z tohoto důvodu navrhla, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do její péče a jejich otci byla uložena povinnost platit na ně výživné v částkách 2 000,- Kč a 1 500,- Kč měsíčně. Na návrh reagoval otec nezletilých dětí tak, že navrhl vydat předběžné opatření, kterým by byla jejich matce uložena povinnost odevzdat obě nezletilé děti do jeho péče a pro opatrovnické řízení jim jako opatrovníka ustanovit "OPD Brno". Návrh na vydání výše uvedeného předběžného opatření ve věci péče o obě nezletilé děti Městský soud v Brně zamítl s odůvodněním, že k ohrožení zájmů obou nezletilých dětí nedochází v takové intenzitě, aby toto předběžné opatření muselo být vydáno a skutečnosti, které uvádí otec nezletilých dětí, v návrhu neprokázal. Předmětné usnesení potvrdil Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 22. 4. 2015 č. j. 22 Nc 30/2015-15 městský soud jmenoval nezletilým dětem opatrovníkem v řízení ve věci péče o nezletilé statutární město Brno.
V průběhu opatrovnického řízení podáním ze dne 8. 12. 2015 matka nezletilých dětí soudu sdělila, že otec nezletilých dětí byl vzat do vazby a v současné době se nachází ve Vazební věznici Brno. Dalším podáním se poté matka nezletilých opětovně domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by byly nezletilé děti svěřeny do její péče. Soud posledně uvedenému návrhu vyhověl a usnesením ze dne 21. 12. 2015 č. j. 22 Nc 30/2015-72, které nabylo právní moci dnem 7. 1. 2016, rozhodl, že obě nezletilé děti se předávají do péče jejich matky. Otec nezletilých dětí byl vyslechnut k návrhu matky ve vazební věznici. V průběhu jednání před Městským soudem v Brně, konaném dne 14. 9. 2016, otec nezletilých navrhoval, aby s ohledem na okolnosti mu byl alespoň upraven "běžný styk v přiměřeném rozsahu" s oběma jeho nezletilým dětmi.
Městský soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. 22 Nc 30/2015-112 svěřil obě nezletilé děti do péče matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 2 000,- Kč a 1 600,- Kč měsíčně (výrok II), přičemž neupravil styk otce s nezletilými dětmi (výrok III). Městský soud dospěl k závěru, že jestliže se otec nezletilých dětí pro podezření z úmyslné trestné činnosti ke dni rozhodování soudu nachází ve vazbě, není v zájmu nezletilých dětí, "aby se realizoval jejich styk s otcem v prostorách věznice, a proto prozatím styk otce s nezletilými dětmi neupravil". V odvolání ze dne 21. 10. 2016 (č. l. 114) stěžovatel v zastoupení svého právního zástupce sdělil, že napadá všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k jednotlivým jeho výrokům uvedl, že "nemá zájem, aby se děti s ním setkávaly v době, kdy je ve vazbě, neboť by to na ně mohlo působit negativně...". Na úpravě styku však trval "do budoucna" neboť ten by podle jeho názoru mohl být upraven i pro dobu po propuštění z věznice. Pokud by však odvolací soud "i přes jeho výhrady" potvrdil výrok I, pak trvá na úpravě styku ve výroku III rozsudku podle jeho návrhu, byť bude uvedeno, že se upravuje od doby jeho propuštění z věznice.
Na č. l. 124-144 spisu je založen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016 č. j. 3 T 82/2016-1573, potvrzený usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2017 č. j. 8 To 515/2016-1679 v trestní věci obžalovaného Adama S., kterým byl odsouzen (podle §170 odst. trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku) k úhrnnému tresti odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně za spáchání zločinu zbavení osobní svobody (podle §170 odst. 1 trestního zákoníku), přečiny poškození cizí věci (podle §228 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku), přečin krádeže [podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního zákoníku]. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
V přípise, adresovaném Krajskému soudu v Brně ze dne 21. 7. 2017 (č. l. 159) stěžovatel žádá, aby mu byl ustanoven styk s nezletilými dětmi tak, aby měl s nimi možnost telefonovat, třeba i každý den, neboť dcera má mobil a takový styk by byl proto možný. Tento dopis byl čten na jednání konaném dne 9. 8. 2017 před odvolacím soudem (č. l. 174). Na č. l. 164 je založen koncept dopisu odvolacího soudu, jenž byl doručen stěžovateli do věznice s upozorněním, že "s ohledem na situaci, kdy konec trestu odnětí svobody vychází na říjen 2021, není nyní z objektivních důvodů žádný prostor pro úvahy o svěření nezletilých dětí do péče stěžovatele, ani pro stanovení styku, což byly hlavní důvody odvolání". Rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 19 Co 13/2017-177 Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV. Změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, když snížil soudem stanovenou výši výživného pro nezletilé děti na částky 1 200,- Kč a 1 000,- Kč měsíčně. Odvolací soud konstatoval, že v situaci, v níž je otec dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody, není žádný prostor pro úvahy o svěření nezletilých dětí do výchovy otce či do střídavé výchovy rodičů, ani pro stanovení styku. Pro rozhodnutí soudu není podstatné ani případné podmínečné propuštění otce, neboť ten by nejprve musel v prvních letech v době podmínky osvědčit vedení řádného života a postupně navazovat ztracený kontakt s dětmi formou postupně rozšiřovaného (možná i asistovaného) styku, zvláště když se závažné trestné činnosti dopustil vůči matce nezletilých dětí.
III.
V ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně rozhodl na základě jeho návrhu o úpravě jeho styku s nezletilými dětmi. Stěžovatel je nespokojen s tím, že prvoinstanční soud styk otce s nezletilými dětmi neupravil vůbec, a bezdůvodně prý tvrdil, že taková úprava není v zájmu nezletilých dětí, neboť by se realizoval v prostorách věznice. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že v odůvodnění jeho potvrzujícího výroku chybí bližší argumentace, která ho vedla "k zamezení jakéhokoli kontaktu stěžovatele s jeho nezletilými dcerami". I když stěžovatel je i v době podání ústavní stížnosti ve výkonu trestu odnětí svobody a v době rozhodování soudu prvního stupně byl ve vazbě, nebyl podle jeho názoru žádný důvod k tomu, aby po dobu více jak dvou let své nezletilé děti ani jednou neviděl. Protože nebyl soudem upraven jeho styk s nezletilými dětmi, jejich matka mu styk neumožňuje, nesděluje mu podstatné informace, které se týkají jeho nezletilých dětí, přičemž za uvedené období stěžovatel obdržel pouze dva dopisy. Vzhledem k tomu, že nezná aktuální adresu bydliště matky, nemůže svým nezletilým dětem ani psát.
Stěžovatel odkazuje na platnou judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17, jehož závěry, podle jeho názoru, dopadají i na skutkové okolnosti jeho ústavní stížnosti. I když stěžovatel připouští, že byl pravomocně odsouzen za trestnou činnost, kterou se dopustil vůči matce nezletilých dětí, není prý jen tato skutečnost důvodem k tomu, aby se zpřetrhaly rodičovské vazby stěžovatele s jeho nezletilými dcerami, o nichž je přesvědčen, že nedostatkem kontaktu se stěžovatelem trpí. Stěžovatel tvrdí, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nemůže z hlediska ústavněprávního přezkumu obstát.
IV.
Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci, přičemž ústavní stížnost i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si spolu se spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 22 Nc 30/2015 vyžádal i vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření z velké části odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí, případně se odvolávají na obsah připojeného spisu, který je účastníkům i vedlejším účastníkům řízení znám, nezasílal tato vyjádření již Ústavní soud stěžovateli, resp. vedlejším účastníkům řízení k replice.
V.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu a posouzení vznesených právních otázek Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel především zdůrazňuje, že obecné soudy pochybily, jestliže odmítly upravit jeho styk s nezletilými dětmi nejen v době výkonu trestu odnětí svobody (resp. v době jeho pobytu ve vazbě), ale zejména pro dobu následující poté, co stěžovatel bude z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn. Stěžovatel tímto způsobem již argumentoval v odvolacím řízení, přičemž je nutné připomenout, že touto námitkou se zabýval a vypořádal odvolací soud, byť lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že odůvodnění jeho rozhodnutí je v tomto směru velmi kusé. Odvolací soud se zaměřil především na konstatování, že styk s nezletilými dětmi v prostorách věznice by pro ně byl značně traumatizující.
Těžištěm stěžovatelovy argumentace uvedené v jeho odvolání, nyní opětovně předestřené Ústavnímu soudu k posouzení, je jeho tvrzení, že soud měl upravit jeho styk s nezletilými dětmi "pro futuro", tedy poté, co bude podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody tak, aby měl již od tohoto okamžiku možnost plně rozvíjet styk se svými nezletilými dětmi, k jehož oslabení nepochybně došlo již v době pobytu stěžovatele ve vazbě a následném výkonu trestu odnětí svobody.
I když nyní v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že měl zájem o úpravu styku s nezletilými dětmi i v době výkonu trestu odnětí svobody, např. formou nepřímého styku prostřednictvím telefonátů, resp. SMS zpráv, lze jen konstatovat, že přesné vymezení formy styku v odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně chybí.
I když Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17 dospěl k závěru, že i rodičům, kteří si vykonávají trest odnětí svobody, je možné upravit na jejich návrh styk s jejich nezletilými dětmi, je tomu tak vždy jen v případech, kdy konkrétní trestný čin nesměřoval vůči členům rodiny odsouzeného, případně, byť i nepřímo, proti jeho nezletilým dětem.
V nyní projednávané věci se však skutková situace od výše citovaného nálezu Ústavního soudu značně liší, neboť stěžovatel byl odsouzen za závažnou úmyslnou trestnou činnost směřující vůči matce jeho nezletilých dětí. Za této situace nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilé děti stěžovateli předávala, ať již jako jejich (případný) doprovod, či jako osoba přejímající v jejich zastoupení dopisy stěžovatele. Z jejího vyjádření ve spise je zjevné, že u matky nezletilých dětí přetrvávají značné obavy z dalšího možného násilného jednání stěžovatele, které by mohlo směřovat vůči její osobě, případně vůči osobě jejího druha, otce jejího dítěte. Oba obecné soudy si byly této skutečnosti zcela jistě vědomy a s ohledem na tuto skutečnost styk stěžovatele s jeho nezletilými dětmi neupravily, neboť traumatizující zážitky matky nezletilých dětí z jejího únosu a dalšího pronásledování její osoby stěžovatelem, v ní nepochybně vyvolaly strach o vlastní život a tím i o osud svých nezletilých dětí. Logickou reakcí matky nezletilých dětí na trestnou činnost stěžovatele směřovanou vůči její osobě byla snaha o utajení svého pobytu a tedy i adresy pobytu nezletilých dětí, které jí byly svěřeny do péče. Z tohoto důvodu jsou rozhodnutí soudů neupravit za této situace styk otce s nezletilými dětmi důvodná, neboť se zakládají právě na trestné činnosti stěžovatele směřující proti matce jeho nezletilých dětí, za niž byl stěžovatel pravomocně odsouzen.
Pokud se týká námitky rozhodování soudů o úpravě styku stěžovatele "pro budoucnost" považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že jakékoli rozhodování soudu o úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem vždy vychází ze specifické současné situace jak nezletilého dítěte dětí, tak i jeho rodičů. Oba soudy tedy nemohly svými rozhodnutími předjímat okolnosti, které (možná) nastanou teprve v budoucnu. O této skutečnosti se ostatně zmínil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, jestliže poukázal na nezbytné postupné opětovné navazování rodičovských vazeb stěžovatele s oběma nezletilými dětmi po jeho propuštění.
Rozhodování o další úpravě styku tak bude odvislé od aktuální situace a poměrů stěžovatele a psychického vývoje obou nezletilých dětí v kontextu s ochotou matky přistoupit na návrh otce upravit styk v jím vymezeném rozsahu a formě.
Protože napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnými ústavněprávními deficity, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu