ECLI:CZ:US:2017:4.US.3343.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3343/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 15. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3343/15 ve věci ústavní stížnosti Lucie Šejnohové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 2483/2014-106 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 č. j. 20 Co 519/2013-89, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2013 č. j. 15 C 29/2013-64, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka obdržela v roce 2011 informaci, že dne 11. 9. 2011 zemřel v nemocnici v Teplicích (Krajská zdravotní, a. s. - Nemocnice Teplice, o. z.) její otec. Dne 4. 10. 2011 byl matričním úřadem Magistrátu města Teplice na základě listu o prohlídce zemřelého, vystaveného lékařem nemocnice v Teplicích dne 11. 9. 2011, vydán jeho úmrtní list podle §21 odst. 1 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o matrikách"). Osoba, která byla identifikována jako otec stěžovatelky, byla pohřbena, vypravitelem pohřbu bylo statutární město Teplice.
Dne 28. 2. 2012 však vyšlo najevo, že otec stěžovatelky nadále žije a je po celou dobu (od 18. 8. 2011) hospitalizován v nemocnici v Duchcově (VITA, s. r. o.), což se stěžovatelka dozvěděla nejpozději z potvrzení o hospitalizaci jejího otce vystaveného nemocnicí v Duchcově dne 21. 5. 2012. Záměna osob a úmrtí osoby neznámé totožnosti byly konstatovány také ve vyrozumění Policie České republiky ze dne 22. 6. 2012 č. j. KRPU-49983-36/TČ-2012-040971-HU.
V návaznosti na uvedené probíhalo i dědické řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích, které bylo usnesením ze dne 20. 7. 2012 č. j. 36 D 1208/2011-57 zastaveno, neboť se zjistilo, že zůstavitel ve skutečnosti žije.
Výše uvedené události znamenaly podle stěžovatelky pro ni značné citové trauma způsobené nesprávným úředním postupem matričního úřadu, který vystavil úmrtní list jejího otce, ačkoliv ten nezemřel. V důsledku chybného postupu jí měla vzniknout nemajetková újma, kterou požadovala nahradit po České republice formou zadostiučinění v penězích ve výši 500 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu").
Stěžovatelka tedy uplatnila u Ministerstva zdravotnictví nárok na náhradu škody - žádostí o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup ze dne 18. 6. 2012. Ministerstvo zdravotnictví žádost dne 22. 8. 2012 posoudilo tak, že stěžovatelkou tvrzený nárok neuznalo, a navíc ji postoupilo Ministerstvu vnitra jako ústřednímu orgánu státní správy nadřízenému příslušnému matričnímu úřadu s tím, že daná věc nespadá do okruhu jeho působnosti. Ministerstvo vnitra následně vrátilo žádost zpět Ministerstvu zdravotnictví, neboť podle jeho názoru matriční úřad postupoval při vystavení úmrtního listu v souladu s účinnou právní úpravou a nedopustil se žádného pochybení. Podle názoru Ministerstva vnitra byla ve věci odčinění stěžovatelky dána působnost Ministerstva zdravotnictví, protože to byla nemocnice v Teplicích, která pochybila, vydala-li nesprávný list o prohlídce zemřelého, na jehož základě byl proveden zápis do knihy úmrtí a vystaven úmrtní list.
Stěžovatelka podala žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč u Obvodního soudu pro Prahu 2, který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2013 č. j. 15 C 29/2013-64. Rozsudek soud odůvodnil tím, že úmrtní list byl vystaven v souladu s §21 odst. 2 písm. a) zákona o matrikách, neboť matriční úřad nemohl mít pochybnost o pravdivosti a správnosti listu o prohlídce zemřelého; případné pochybení leželo na straně soukromé nemocnice v Teplicích, za jejíž činnost stát nenese odpovědnost. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 13. 2. 2014 č. j. 20 Co 519/2013-89. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 20. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 2483/2014-106, jelikož stěžovatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Proti napadeným rozhodnutím podala stěžovatelka včasnou ústavní stížnost a požaduje jejich zrušení, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy učinily protiprávní závěr o tom, co lze považovat za nesprávný úřední postup a kdo za něj nese odpovědnost; namítá, že dovolání bylo odmítnuto na základě přepjatého formalismu. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že řádně vymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a měl jí tak být odepřen přístup k soudu.
Ústavní soud se věcí velmi podrobně zabýval a vyžádal si spisy Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 36 D 1208/2011, Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 29/2013, dále spis Policie České republiky č. KRPU-49983/TČ-2012-040971 a také dotčený matriční spis vedený Matričním úřadem Magistrátu města Teplice. Při rozhodování vycházel výhradně z jejich obsahu. Kromě toho si Ústavní soud vyžádal také celou řadu vyjádření a sdělení, k nimž však nakonec nepřihlédl, neboť z nich nezjistil žádné relevantní skutečnosti. Konkrétně bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu, Ministerstva zdravotnictví či sdělení Ministerstva vnitra, Policie České republiky, Nemocnice v Teplicích a Matričního úřadu v Teplicích.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud po důkladném seznámení s ústavní stížností a vyžádanými spisy dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy proběhlo ústavně souladným způsobem. Napadená rozhodnutí jsou založena na jasných, srozumitelných a rozumných závěrech, které odpovídají zákonné i ústavněprávní úpravě. Veškeré úvahy soudů jsou dostatečným způsobem odůvodněné a stěžovatelka měla v řízení v plném rozsahu zachovanou možnost uplatňovat své námitky, čehož také využila - ani přesto na její argumentaci obecné soudy nepřistoupily, v čemž ovšem nelze shledávat porušení práva na spravedlivý proces, neboť neexistuje ústavní právo na "úspěch" ve věci.
Zásahem do práva na spravedlivý proces je buď extrémní porušení procesního práva jednotlivce, nebo porušení hmotného práva v důsledku nepřípustné svévole (nerespektování kogentní normy) či zásadní rozpor s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). K ničemu takovému v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Soudy se důsledně věnovaly otázce pasivní legitimace České republiky a dospěly předvídatelným způsobem k jednoznačnému závěru, že stát (žalovaný) není povinen odčinit nemajetkovou újmu stěžovatelky ve výši 500 000 Kč, neboť nebyl naplněn základní předpoklad pro odčinění újmy - nesprávný úřední postup orgánu státu, v tomto případě zejména příslušného matričního úřadu. V řízení soudy dospěly k závěru, že pokud někdo pochybil, tak především "soukromá" nemocnice v Teplicích, která vystavila list o prohlídce zemřelého a jejímž zřizovatelem je kraj. Stát přitom odpovědnost za krajskou nemocnici podle zákona č. 82/1998 Sb. nenese - vzhledem k tomuto bylo bezpředmětné určovat pro řízení příslušnou organizační složku státu.
Nesprávným úředním postupem, jak je vymezen v zákonu o odpovědnosti státu (§13), je porušení pravidel předepsaných právními normami pro postup toho kterého orgánu státu při jeho činnosti, a to jinou činností než rozhodovací. Nalézací soud a odvolací soud v rozhodnutích vysvětlily jasně, že matriční úřad postupoval v souladu se zákonnou právní úpravou. Z ustanovení §21 odst. 2 zákona o matrikách totiž plyne, že "zápis do knihy úmrtí se provede na základě (mj.) listu o prohlídce zemřelého...". Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že zapsal-li matriční úřad údaj o úmrtí otce stěžovatelky na základě listu o prohlídce zemřelého, postupoval standardním způsobem a dodržel řádný úřední postup. Charakter jeho činnosti je totiž evidenční, nikoliv vyšetřovací; ze spisového materiálu nevyplývala žádná nestandardní skutečnost, která by měla vyvolat u matričního úřadu zvýšenou pozornost a donutit jej k aktivnímu přezkoumání skutečností uvedených v listu o prohlídce zemřelého. Ani v tomto dílčím závěru nelze dohledat ústavněprávní rozsah.
Rozhodnutí o odmítnutí dovolání není přepjatě formalistické, jak namítá stěžovatelka. Z ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. plyne, jaké jsou předpoklady jeho přípustnosti a jakým způsobem je má dovolatel vymezit. Stěžovatelka výslovně uvedla, že jí nastolenou zásadní spornou otázku "je třeba řešit". Z takového vymezení není skutečně patrné o jaký předpoklad přípustnosti "potřebu řešení" opírá, a nejde proto o odepření přístupu k soudu.
Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že je minimálně sporné, zda stěžovatelce mohla vzniknout nějaká nemajetková újma, pokud se svým otcem neudržovala žádné styky, neplnila ve vztahu k němu svoji vzájemnou vyživovací povinnost, nevěděla ani, kde se její otec nachází, nejevila o něj zájem a rodina mu nevypravila ani pohřeb. Pokud by byl mezi stěžovatelkou a jejím otcem standardní vztah, jistě by se nedozvěděla o jeho (ne)úmrtí až po několika měsících.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.