ECLI:CZ:US:2017:4.US.3346.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3346/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kováczovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2017 č. j. 95 Co 83/2017-68 a proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. května 2017 č. j. 8 Nc 158/2014-37, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení a 1. I. Š. a 2. města Žatec, ul. Obránců míru 295, 438 24 Žatec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "navrhovatel", resp. "otec") obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že porušila jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života (čl. 10 odst. 2), vzájemné právo rodičů a dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin a obsahu ústavní stížnosti, Okresní soud v Lounech ve věci péče o nezletilého A. H. (dále jen "nezletilý A.") zamítl návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí, kterým by byla matce nezletilého A. uložena pokuta za nepředání dítěte do péče otce ve dnech 22. - 23. dubna 2017 (výrok I.) a dále zamítl návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí, kterým by byla matce nezletilého A. uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč za nepředání nezletilého A. do péče otce ve dnech 19. - 21. května 2017 (výrok II.).
Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval s odvoláním na ustanovení §502 odst. 1, odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v tehdy platném znění (dále jen "z. ř. s."), že návrh otce není důvodný, neboť za použití logického výkladu práva nelze dospět k závěru, že matka nezletilého A. je povinna předat nezletilého A. každé osobě, kterou přebírající rodič dítěte určí nebo pověří, pokud taková osoba nebyla stanovena usnesením, kterým byla upravena péče otce o nezletilého A. a matka nepřistoupila na návrh otce, aby přebírající osobou byl v dané věci v prvním případě pan R. a ve druhém případě pan L.
Po odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 95 Co 83/2017-68 rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 Nc 158/2014-37 potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud v souladu s právním názorem soudu prvního stupně konstatoval, že smyslem uložení pokuty je především vymoci splnění uložené povinnosti ve prospěch osoby oprávněné. Tento předpoklad nebyl v projednávané věci naplněn, neboť otec se domáhá po povinné splnění povinnosti nad rámec povinností uložených jí soudním rozhodnutím. V usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 8. 2016 č. j. 8 Nc 158/2014-55 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2016 č. j. 13 Co 657/2016-96, jehož výkonu se stěžovatel v předmětném řízení domáhal, bylo matce nezletilého A. uloženo předat ho do péče otce v blíže stanovených termínech s uvedením doby předání a převzetí s tím, že se předání nezletilého A. uskuteční vždy v místě bydliště rodiče, jehož péče o nezletilého končí. I když podle dosud nepravomocného rozhodnutí soudu má matka nezletilého A. fakticky v péči a výše uvedeným předběžným opatřením jí bylo uloženo v konkrétní dny předat nezletilého A. do péče otce, po obsahové stránce jde o úpravu styku otce s nezletilým A. Odvolací soud zdůraznil, že právo osobního styku je ve srovnání s ostatními právy a povinnostmi vyplývajícími z rodičovské zodpovědnosti právem nepřenosným, neboť styk se musí vykonávat osobně. I když předání, resp. převzetí nezletilého dítěte jinou (pověřenou, resp. zmocněnou) osobou je pouze organizační změnou, nikoli výkonem práva styku, pokud matka s takovou změnou nesouhlasila a takováto možnost převzetí nezletilého A. od matky není výslovně uvedena ve vykovávaném rozhodnutí (exekučním titulu) pak nelze matku ukládáním pokut podle §502 z. ř. s. donutit, aby takový změněný postup otce respektovala. Obdobné závěry však platí i v případě odchýlení se od úpravy styku s nezletilým A. matkou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že do doby konečného rozhodnutí ve věci péče o nezletilého A., k němuž údajně došlo dne 21. 9. 2017, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl nezletilý A. svěřen do střídavé péče obou rodičů, byly "poměry nezletilého A. upraveny výše citovaným předběžným opatřením". Tímto rozhodnutím byl fakticky upraven styk nezletilého A. se stěžovatelem. Stěžovatel má dalšího syna, nezletilého K., u něhož v rozhodné době došlo ke změnám v režimu přebírání a předávání do jeho péče. Protože oba nezletilí synové bydlí, resp. bydleli se svými matkami v různých částech republiky, bylo prý pro stěžovatele obtížné "koordinovat péči o oba syny z hlediska geografické vzdálenosti jejich bydlišť a časových rozdílů v realizaci jejich péče". Z tohoto důvodu v několika případech byl stěžovatel nucen pro časový střet výkonu péče obou nezletilých synů pověřit, resp. zmocnit k převzetí nezletilého A. od matky osoby, které osobně zná jak stěžovatel, tak i nezletilý A. K takovému postupu byl prý stěžovatel nucen s ohledem na předchozí negativní postoj matky nezletilého A., která odmítla akceptovat návrh stěžovatele na předání nezletilého A. v jiném místě i čase, než jak to upravovalo výše zmíněné předběžné opatření. Ani s takovou úpravou předání nezletilého A. jeho matka nesouhlasila a odmítla dítě těmto zmocněným, resp. ústně pověřeným osobám, předat. Stěžovatel se proto návrhem domáhal uložení pokut matce za nerealizovaný styk.
Podle názoru stěžovatele byla do doby pravomocného rozhodnutí věci péče o nezletilého A. rodičovská práva obou rodičů stejná; tedy včetně práva svěřit péči o dítě nebo dohled nad ním jiné osobě. Takový postup je podle názoru stěžovatele "zcela v kompetenci stěžovatele, jako rodiče nezletilého A.", tedy včetně práva podle ustanovení §881 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Soudy obou stupňů tak svými rozhodnutími prý "zvýhodnily matku nezletilého A., před rodičovskými právy stěžovatele".
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Z hlediska posouzení námitek stěžovatele shledal ve vztahu k napadeným rozhodnutí projednávanou ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích. Vzhledem k jeho argumentaci Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení bylo zjištění, zda matka respektuje pravomocné a vykonatelné předběžné opatření, kterým byly zatímně upraveny poměry účastníků řízení, či zda je porušuje, a zda jsou v takovém případě splněny podmínky nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 z. ř. s.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodly na základě příslušných ustanovení z. ř. s. ve vztahu k vykonatelnému exekučnímu titulu - usnesení, kterým byla upravena péče stěžovatele o nezletilého A. Oba soudy se dostatečně zabývaly zjištěním, zda ze strany matky došlo k "dobrovolnému neplnění povinnosti uložené jí soudním rozhodnutím" nebo zda k nesplnění povinnosti nedošlo v důsledku jiných okolností, spočívajících např. v postupu stěžovatele.
Své závěry o absenci podmínky nařízení výkonu rozhodnutí, podložené obsahem opatrovnického spisu, oba soudy dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se tyto soudy řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že návrh stěžovatele je nezbytné v plném rozsahu zamítnout.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Uvedené platí i pro projednávanou věc a Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby se zabýval hypotetickými úvahami stěžovatele, které z hlediska tvrzeného porušení jeho rodičovských práv ve vztahu k projednávané věci nemají odpovídající ústavně právní rozměr.
Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci tzv. podústavního práva a že námitky stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Oba soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s ústavními principy, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu