ECLI:CZ:US:2017:4.US.3348.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3348/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Barbory Jeřábkové, zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická 5, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2017 č. j. 2 ZT 122/2017-14 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 5. 9. 2017 č. j. KRPA-358280-89/TČ-2016-001491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, kterým bylo zahájeno její trestní stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že se orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích nevypořádaly s námitkami, které uplatňovala v rámci své obhajoby a které v ústavní stížnosti blíže konkretizuje. Uvádí, že stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejího trestního stíhání podala dne 11. 9. 2017, přičemž v ní avizovala, že ji doplní ve lhůtě 10 dnů a toto doplnění bylo policejnímu orgánu doručeno dne 21. 9. 2017. Stěžovatelka poukazuje na to, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 i přesto v napadeném usnesení konstatovala, že stěžovatelka svou stížnost nedoplnila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Zásadní námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 nepřihlédla k doplnění její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, přestože stěžovatelka toto doplnění stížnosti doručila policejnímu orgánu v lhůtě 10 dnů, tedy tak, jak avizovala při podání samotné stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jim příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02).
Ani v případech, kdy trestní soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07, III. ÚS 1248/15 či IV. ÚS 3436/15 či odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu sp. zn. I. ÚS 689/05). V nálezu sp. zn. I. ÚS 494/15 Ústavní soud konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces může dojít, když se stížnostní orgán náležitě nebo vůbec nevypořádá s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které jsou přitom způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provede pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení. Ústavní soud proto musel pozorně zvažovat, zda byla v daném případě argumentace stěžovatelky obsažená v odůvodnění její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání způsobilá ovlivnit rozhodnutí stížnostního orgánu, tedy státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka především tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu je kusé a nedostatečné a že z něj není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti jejího trestního stíhání. Popírá, že by od oznamovatele činu a jeho manželky vylákala jakékoli finanční prostředky, resp. že by s nimi uzavírala jakoukoli smlouvu o půjčce. Popírá rovněž, že by k takovému jednání mělo dojít v místě bydliště oznamovatele, z čehož dovozuje místní nepříslušnost policejního orgánu, který trestní stíhání zahájil. Stěžovatelka dále vytýkala policejnímu orgánu, že nekriticky hodnotil skutečnosti uváděné oznamovatelem. Poukazuje pak na kontext jejích vztahů s rodinou oznamovatele, především na její partnerský vztah s jeho synem, a tvrdí, že to byla naopak ona, resp. její obchodní společnost, kdo synovi oznamovatele poskytoval nemalé finanční částky. V této souvislosti se pozastavuje nad tím, že policejní orgán nezkoumal trestní minulost syna oznamovatele a jeho osobní a rodinné poměry.
Z uvedeného je zřejmé, že stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejího trestního stíhání spočívala z větší části na popírání skutečností, z nichž policejní orgán dovodil důvodnost podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Státní zástupkyně v napadeném usnesení odkázala na sérii důkazů, z nichž vyplynuly důvody pro zahájení trestního stíhání, přičemž kromě výpovědi poškozených se jednalo především o bankovní informace a další listinné důkazy.
Obsah těchto důkazů je podrobně popsán v odůvodnění usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky. Z něj vyplývá, že policejní orgán v žádném případě nezahajoval trestní stíhání jen na základě tvrzení poškozených. Jejich výpovědi jsou totiž potvrzovány vyžádanými bankovními informacemi a dokumenty. Z nich vyplývá, že poškozený skutečně zaslal na účet stěžovatelky částku v celkové výši 880 000,- Kč, načež poškozená prakticky obratem po jejich obdržení tyto prostředky vybírala do anonymizované hotovostní podoby. Všechny inkriminované platební operace jsou v odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu jasně konkretizovány a důkazně podloženy.
K těmto zcela zásadním skutečnostem a důkazům se stěžovatelka nijak nevyjádřila ani v ústavní stížnosti, ani v samotné stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Jestliže orgány činné v trestním řízení v nich spatřovaly dostatečné důvody pro zahájení trestního stíhání stěžovatelky, Ústavní soud považuje tento jejich závěr za zcela racionální a prostý libovůle.
Ústavní soud proto konstatuje, že odůvodnění stížnosti stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu nebylo způsobilé přivodit obsahově jiné rozhodnutí státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 jako stížnostního orgánu. Nepřihlédnutí k doplněnému odůvodnění stížnosti se tedy zásadně nepromítlo do kvality rozhodnutí státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, která se v odůvodnění usnesení vypořádala se všem podstatnými okolnostmi souvisejícími s danou věcí, resp. oprávněně odkazovala na důkazy popsané v odůvodnění usnesení policejního orgánu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15 či IV. ÚS 3436/15).
Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovatelce je doposud ve své počáteční fázi a podrobné hodnocení důkazů, včetně posuzování věrohodnosti jednotlivých svědků, bude prováděno v jeho dalším průběhu. Stěžovatelka své námitky, včetně těch, které směřují právě proti způsobu hodnocení provedených důkazů, může uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu