ECLI:CZ:US:2017:4.US.3388.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3388/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené opatrovníkem M. Š., zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 26 Cdo 1643/2016-352 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015 č. j. 32 Co 495/2014-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze 13. 8. 2014 č. j. 9 C 258/2011-171 ve věci žalobce Město Benátky nad Jizerou (dále jen "žalobce") proti žalované (dále jen "stěžovatelka") v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem zamítl žalobu žalobce ze dne 19. 9. 2011, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem a spoluvlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), dále že je žalobce povinen zaplatit stěžovatelce k rukám České republiky - Okresního soudu v Mladé Boleslavi náhradu v této části výroku uvedených nákladů řízení (výrok II.) a konečně, že žalobce je povinen zaplatit náklady České republiky spojené s písemným znaleckým posudkem MUDr. Jaroslava Brejchy o duševním stavu stěžovatelky v celkové výši 7 000 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem a spoluvlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí (výrok I.), dále rozhodl, že Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok III.). Odvolací soud kvůli obtížně přezkoumatelnému znaleckému posudku MUDr. Jaroslava Brejchy (a jeho odlišných závěrů od znaleckého posudku MUDr. Jiřího Marka) provedl důkaz revizním znaleckým posudkem Psychiatrické nemocnice Bohnice a učinil jednoznačný skutkový závěr o tom, že stěžovatelka trpěla ke dni 16. 6. 2005 duševní poruchou, v důsledku níž byly její rozeznávací a ovládací schopnosti sníženy natolik, že i přes její relativně dobré sociální začlenění jí neumožňovaly spornou kupní smlouvu (o nemovitostech) uzavřít. Krajský soud připomněl, že ve věci bylo provedeným dokazováním dosaženo tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů (právního jednání) osob jednajících v duševní poruše, jak byl vyložen Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 a z něhož vychází také Nejvyšší soud (srov. jeho rozsudek sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Odvolací uzavřel s tím, že pro rozhodnutí o žalobě byly právně významné pouze skutečnosti významné z hlediska naplnění předpokladů stanovených v hypotéze §38 odst. 2 o. z.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud poukázal na to, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, a není v něm ani vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka v dovolání sice uvedla, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", avšak z dovolání musí být také patrno, při řešení jakých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatelka nevymezila ani dovolací důvod způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právní závěr odvolacího soudu vyplývající z §38 odst. 2 o. z. o neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto úkonu neschopnou, dovoláním nenapadá, ale zpochybňuje pouze skutečnost, že takovou duševní poruchou trpí, což je závěr skutkový. Nejvyšší soud konečně k námitce týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že sice může být vadou řízení (jež však rovněž nepředstavuje způsobilý dovolací důvod), avšak nikoli procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu však není nepřezkoumatelné, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručném uvedení procesního a věcného stavu souzené věci poukázala především na to, že v dovolání konkretizovala skutečnosti, pro které neměl revizní znalecký posudek obstát jako relevantní důkaz, a to především z důvodu jeho mechanického shrnutí, které (odvolací) soud nedoplnil vlastními relevantními a kritickými úvahami a tento důkaz považoval za stěžejní. Dovolací soud navíc ponechal bez povšimnutí text samotného dovolání, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka napadá především nesprávné právní hodnocení duševního stavu, tedy, že napadá právní závěr soudu.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěry civilních soudů, které v napadených rozhodnutích zřetelně specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídá její argumentace, která opakuje důvody již uváděné v předchozím řízení. S touto argumentací se zvláště Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku důsledně a podrobně vypořádal, když uvedl a vysvětlil důvody, pro které určil, že žalobce je vlastníkem, resp. spoluvlastníkem příslušných nemovitostí.
Krajský soud v Praze souzenou věc mimo jiné zevrubně posoudil také ve vztahu k provedenému dokazování, při kterém bylo dosaženo tzv. důkazního standardu. Jinak řečeno při prokazování (ne)platnosti právního jednání osob jednajících v duševní poruše byl respektován důkazní standard, a to s ohledem na zásady uvedené v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 173/13) a Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Tuto odvolacím soudem dostatečně odůvodněnou argumentaci stěžovatelka mimo jiné přešla poukazem na to, že v souzené věci bylo pominuto uplatnění zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka se dožaduje potvrzení svého názoru i za situace, kdy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nastanuvší absolutní neplatnost právního úkonu vyvolala právní účinky ex tunc, a to i tehdy, kdy "ani podle nové civilní úpravy nelze výkladem §4 odst. 1 obč. zák. negovat právní důsledek neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat ve smyslu §581 o. z., neboť jsou-li zde skutkové okolnosti podřaditelné pod §581 o. z., nastane (nastat musí) právní důsledek v této právní normě předvídaný" (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 764/2015), s čímž se odvolací soud zcela ztotožnil.
Ústavní soud proto konstatuje, že argumentace a závěry, na jejichž základě odvolací soud odůvodnil věcnou i procesní správnost vlastního rozhodnutí, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci a nemá nic, co by k uvedenému dodal.
Ústavnímu soudu dále nezbývá, než připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mimo jiné, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu