ECLI:CZ:US:2017:4.US.3398.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3398/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jana Suchánka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 753/2016-378, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, č. j. 72 Co 177/2015-193, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 26 C 90/2014-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žaloval před obecnými soudy vedlejší účastnici Českou republiku - Ministerstvo financí o náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která mu jako majoritnímu akcionáři společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., na jejíž majetek byl Krajským soudem v Hradci Králové prohlášen konkurs, měla vzniknout v důsledku poklesu tržní hodnoty akcií, jenž v daném případě byl zapříčiněn postupem finančního úřadu a jím iniciovaným trestním stíháním stěžovatele a dalších osob.
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 26 C 90/2014-61, žalobu o náhradu škody 9 801 113 789 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v rámci konkursního řízení nepostupovala jako vykonavatel veřejné moci, ale jako věřitel úpadce. Vytýkané jednání vedlejší účastnice nesplňovalo předpoklady nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí - nárok stěžovatele tak není důvodný.
Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č. j. 72 Co 177/2015-193, se závěrem, že stěžovateli dosud žádná škoda nevznikla a žaloba je nedůvodná. V souvislosti s podaným trestním oznámením vyloučil odpovědnost vedlejší účastnice, neboť z povahy věci nemůže být podání trestního oznámení protiprávní.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 753/2016-378, zastavil řízení proti rozsudku nalézacího soudu (výrok I.), neboť dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu. Ve zbytku dovolání odmítl pro nepřípustnost (výrok II.), jelikož stěžovatel vymezil právní otázky, na kterých rozsudek odvolacího soudu nezávisel. Dovolací soud hodnotí dovolání jako polemiku se závěry a postupy soudů v celé řadě i jiných řízení; uzavírá, že dovolání neudržuje nosné myšlenky a pouze vedle sebe kupí názory a dedukce stěžovatele.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení celé řady ústavních práv - zejména na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Ve své obsáhlé stížnosti stěžovatel polemizuje se správností skutkových a právních závěrů obecných soudů. Výslovně namítá, že v dovolání řádně vymezil právní otázku, kterou bylo potřeba vyřešit a na níž závisel rozsudek odvolacího soudu; odkazuje bez bližšího odůvodnění na mnoho rozhodnutí Ústavního soudu. Celkově ústavní stížnost prezentuje spíše osobní pohled stěžovatele na celé řízení než věcnou ústavně právní argumentaci. Stěžovatel (také podle Ústavního soudu) v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání) uvádí převážně své myšlenky, názory a pochybnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je však k jejímu projednání částečně nepříslušný a ve zbytku je stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel mj. navrhuje Ústavnímu soudu, aby nálezem zakázal určitým soudcům Nejvyššího soudu se dále účastnit jednání souvisejících s předmětnou věcí. K projednání tohoto návrhu ovšem není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud je oprávněn pouze ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit nebo deklarovat porušení ústavních práv; stěžovatel nic takového nenavrhuje, a proto byl návrh částečně pro nepříslušnost odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbytku Ústavní soud stížnost hodnotí jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel nevznáší žádné ústavně právně relevantní námitky, které by svědčily o porušení jeho ústavně chráněných práv. Stěžovatel pouze nesouhlasí s výsledem řízení před obecnými soudy a snaží se zvrátit výsledek sporu ve svůj prospěch. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Odlišné názory stěžovatele ohledně skutkových a právních závěrů nezakládají bez dalšího důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel pouze nesouhlasí s tím, že bylo rozhodnuto odlišně od jeho osobního právního názoru. Právo na spravedlivý proces přitom nezaručuje úspěch v řízení, ale spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). Přesně v tomto duchu obecné soudy v řízení postupovaly a zjevně stěžovateli neupřely jeho ústavně chráněná práva. Stěžovatel měl po celou dobu řízení zachována svá procesní práva (např. možnost přednést své námitky, navrhnout důkazy, vyjádřit se k prováděným důkazům a vznesené argumentaci protistrany).
Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, který přezkoumatelným způsobem právně zhodnotily a své skutkové i právní závěry řádně odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou založená na srozumitelné, rozumné a přesvědčivé úvaze, celkově tak splňují ústavně právní požadavky kladené Ústavním soudem a ústavním pořádkem na kvalitu rozhodnutí (viz nález ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11). Stěžovateli nevznikla žádná škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, kterou by bylo možné odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb.; stěžovatel tak nemohl ani být napadenými rozhodnutími dotčen na svých tvrzených ústavních právech.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl částečně pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) a částečně pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu