ECLI:CZ:US:2017:4.US.3413.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3413/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2017, č. j. 22 A 190/2016-22, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 As 109/2017-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka opakovaně podávala námitky podjatosti vůči úřední osobě Ing. B. V. v rámci řízení vedených u Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, který o nich pravomocně rozhodl. Dne 26. 9. 2016 vznesla stěžovatelka opět námitku podjatosti stejné úřední osoby v souvislosti s jejím vyjádřením ke stěžovatelčině žalobě podané u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 A 61/2016). Přípisem ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. MUFO 30333/2016 (dále jen "sdělení"), městský úřad stěžovatelce sdělil, že o námitce podjatosti bylo již v řízení vedeném pod sp. zn. MUFO 3909/2015 pravomocně rozhodnuto, a proto další usnesení v téže věci nebude vydáno.
Proti sdělení městského úřadu se stěžovatelka bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 22 A 190/2016-22, žalobu odmítl jako nepřípustnou; Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 As 109/2017-35. Správní soudy se shodly, že proti rozhodnutí o námitce podjatosti či nerozhodnutí o téže námitce se lze bránit jinými prostředky ochrany, zejména směřujícími proti konečnému rozhodnutí. Proto je žaloba podle §85 s. ř. s. nepřípustná a podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. byla odmítnuta.
Proti usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 1. 11. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá, že vydáním sdělení městského úřadu namísto usnesení byla zkrácena v právu podat odvolání, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. V řízení sp. zn. MUFO_S 2241/2014 byla námitka podjatosti vznesena poprvé, a proto měla být vyřízena usnesením, nikoli pouhým sdělením, navíc se obecné soudy nesprávně ztotožnily s názorem městského úřadu, že byla námitka vznesena v jiném řízení (sp. zn. MUFO_S 3909/2015).
Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud nemohl žalobu odmítnout jako nepřípustnou, jelikož se domáhala pouze deklarace nezákonnosti zásahu městského úřadu podle §85 věty druhé s. ř. s. Pokud z žaloby nebylo zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá, měl ji krajský soud vyzvat k odstranění vad.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka opětovně brojí proti způsobu vyřízení její námitky podjatosti vůči úřední osobě Ing. B. V. z Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí. K této problematice se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil, zejména pak v usnesení ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2413/17, které vydal v řízení o jiné stěžovatelčině ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 téhož zákona.
Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, která vycházejí ze sdělení, že o stěžovatelčině námitce podjatosti nebude vydáno usnesení, neboť o podjatosti téže úřední osoby bylo opakovaně pravomocně rozhodnuto. Toto sdělení bylo vydáno ve správním řízení, které nebylo doposud pravomocně skončeno. Pokud snad správní orgány při posouzení námitky podjatosti a způsobu jejího vyřízení pochybily, mají možnost tuto vadu napravit v dalším průběhu řízení. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do práva na spravedlivý proces (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1353/09).
Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že krajský soud odmítl zásahovou žalobu jako nepřípustnou proto, že se proti způsobu vyřízení námitky podjatosti může stěžovatelka bránit žalobou podle §65 odst. 1 s. ř. s. podanou proti konečnému rozhodnutí ve věci samé. Jinými slovy, zásahová žaloba podle §82 s. ř. s. nebyla ve stěžovatelčině případě vhodně zvoleným prostředkem obrany proti sdělení městského úřadu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2017
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj