ECLI:CZ:US:2017:4.US.3415.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3415/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Brabce, zastoupeného Mgr. Petrou Hrdlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 - Kbely, Vágnerova 1037/6, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2017 č. j. 18318/17/5200-10421-709857 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 30. 8. 2016 č. j. 3891804/16/2118-50522-201678, spojené s návrhem na vyslovení protiústavnosti ustanovení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 31. 10. 2017 se Mgr. Martin Brabec (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími daňových orgánů, vydanými v řízení o dodatečném platebním výměru na daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2015, byla porušena základní práva podle čl. 1 a čl. 3 ve spojení s čl. 11 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost ustanovení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 5. 2016 dodatečným daňovým přiznáním k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2015 stěžovatel uplatnil podle §35c zákona o daních z příjmů daňové zvýhodnění na vyživované děti žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti, ačkoliv své výdaje uplatnil již dříve podle §7 odst. 7 zákona o daních z příjmů ve výši 40 % z příjmů.
Dne 30. 8. 2016 dodatečným platebním výměrem č. j. 3891804/16/2118-50522-201678 Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") stěžovateli doměřil daňový bonus ve výši 0,00 Kč s poukazem na ustanovení §35ca zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož daňové zvýhodnění na děti poplatník nemůže uplatnit, pokud u dílčího základu daně podle §7 zákona o daních z příjmů uplatnil výdaje podle §7 odst. 7 cit. zákona, tj. stanovenou procentní částkou z příjmů.
Dne 19. 4. 2017 rozhodnutím č. j. 18318/17/5200-10421-709857 Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatele zamítlo a napadené rozhodnutí správce daně ze dne 30. 8. 2016 č. j. 3891804/16/2118-50522-201678 potvrdilo. V odůvodnění se odvolací orgán vyjádřil i k námitkám stěžovatele ohledně jím tvrzené diskriminační povahy aplikovaného ustanovení §35ca zákona o daních z příjmů.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jak plyne z ustanovení 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nicméně je toho názoru, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a tudíž je projednatelná postupem dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předmětu ústavní stížnosti a dodal, že proti napadenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2017 podal dne 26. 6. 2017 správní žalobu, a řízení v této věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Af 14/2017 dosud neskončilo.
K návrhu na vyslovení protiústavnosti §35ca písm. b) zákona o daních z příjmů stěžovatel uvedl, že si je vědom nepřípustnosti návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jestliže pozbyly platnosti před doručením návrhu Ústavnímu soudu, k čemuž v tomto případě došlo, neboť citované ustanovení pozbylo platnosti ke dni 1. 7. 2017, kdy bylo zrušeno zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06, vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě je nutno uvedenou zásadu přezkumu pouze platných předpisů prolomit, nemá-li dojít k porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 České republiky (dále jen "Ústava").
Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
V daném případě byla podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele o porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a práva na ochranu rodiny dle čl. 32 Listiny. Tyto námitky jsou však uplatnitelné v řízení před obecnými soudy, jež probíhá a dosud neskončilo. Stěžovateli jsou tudíž i nadále k dispozici zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv, a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (viz např. usnesení dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovaná judikatura).
Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, ve kterých vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)].
Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že III. senát Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kateřiny Hainzové proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 2. 2017 č. j. 6976/17/5200-10424-709923, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1221/17 a spojeném s návrhem na vyslovení protiústavnosti §35ca zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, usnesením ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1221/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) řízení přerušil a návrh na vyslovení protiústavnosti citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, jež věc projednává pod sp. zn. Pl. ÚS 15/17 a dosud o ní nerozhodlo.
Za dané procesní situace, zejména s ohledem na skutečnost, že věc stěžovatele je posuzována ve správním soudnictví a dosud nebyla pravomocně skončena, Ústavní soud neshledal důvod přerušit řízení podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu [za přiměřeného použití ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a vyčkat rozhodnutí pléna ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/17.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu