ECLI:CZ:US:2017:4.US.3429.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3429/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Aleše Vavříka, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 66, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. srpna 2016 č. j. 13 EXE 2677/2014-58, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, ze dne 25. května 2016 č. j. 011 EX 1175/14-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce a rovněž uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl tento příkaz potvrzen.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že ve věci byla podle vykonatelného exekučního titulu, tj. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2013 č. j. 10 C 347/2008-451 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 59 Co 253/2013-502, nařízena exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 2 273 523,83 Kč a pro náklady řízení a náklady exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 2. 2016, kterým byly náklady exekuce určeny částkou 185 735 Kč, byl usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 4. 2016 zrušen s tím, že při rozhodování o nákladech exekuce je nutné přihlédnout ke skutečné výši vymoženého plnění a respektovat nálezy Ústavního soudu (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06, IV. ÚS 1881/11, III. ÚS 3168/08). Následně dne 25. 5. 2016 pověřený soudní exekutor vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného tak, že náklady exekuce se určují částkou 94 985 Kč. V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor uvedl, že vedle zrušených exekučních příkazů vydal vedle výzvy také čtyři exekuční příkazy a až po jejich vydání povinný zaplatil částku 1 000 000 Kč. Tyto platby byly provedeny pod hrozbou bezprostředního provedení exekuce a soudní exekutor tedy prováděl úkony potřebné k vymožení exekuce. Vzhledem k určitému stupni "dobrovolnosti" ze strany povinného soudní exekutor podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, rozhodl o snížení jeho odměny na polovinu, jak je zřejmé z výroku příkazu.
Okresní soud nevyhověl námitkám stěžovatele a příkaz k úhradě nákladů exekuce z důvodu věcné správnosti v napadeném výroku I potvrdil. V odůvodnění mj. uved, že i když povinný uhradil část vymáhané pohledávky v celkové částce 1 000 000 Kč, z časové následnosti vydání exekučních příkazů a jednotlivých plateb povinného je zřejmé, že povinný tak učinil pod hrozbou výkonu exekučních příkazů a nestalo se tak před jejich vydáním. Výše odměny byla soudním exekutorem určena v souladu s příslušnými právními předpisy i se zohledněním určité míry "dobrovolnosti" povinného při placení vymáhané pohledávky, jejíž výši soudní exekutor snížil o jednu polovinu. Bylo tedy přihlédnuto k právním názorům vyslovených v nálezech Ústavního soudu a náročnosti exekuční činnosti v projednávané věci.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že se s oprávněnou ještě před zahájením exekuce dohodli na způsobu úhrady dlužné částky, avšak oprávněná v rozporu s dohodou navrhla provedení exekuce. K tomuto okresní soud neprovedl navržené důkazy, čímž porušil právo na spravedlivý proces. Dále namítá, že exekutor nečinil žádné skutečné kroky k vymožení exekuce, bez jakékoli aktivity exekutora došlo k dohodě mezi stranami, v rámci které bylo plněno 1 000 000 Kč; zbylá část pohledávky byla mezi stranami narovnána mimo exekuční řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další).
Ústavní soud tak dává ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové extrémní pochybení okresního soudu, jehož rozhodnutí je napadeno předmětnou ústavní stížností, však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Ústavní soud ověřil, že okresní soud se námitkami stěžovatele proti exekučnímu příkazu důkladně zabýval a své shora nastíněné závěry, podle nichž v tomto v pořadí druhém exekučním příkazu již byla v souladu s judikaturou Ústavního soudu zohledněna "částečná dobrovolnost" úhrady dlužné částky a náklady exekutora, byly s ohledem na jeho reálnou činnost sníženy o jednu polovinu.
Za relevantní námitku nelze považovat ani výtku stěžovatele, podle níž se měl exekuční soud zabývat dokazováním ohledně údajné dohody povinného s oprávněnou o způsobu úhrady dlužných částek. V dané věci je rozhodné, že oprávněná disponovala vykonatelným exekučním titulem a prostřednictvím návrhu na nařízení exekuce se zákonným způsobem domáhala úhrady dlužné pohledávky. Skutečnost, že oprávněná přes tvrzenou dohodu podala návrh na exekuci, nemůže jít k tíži soudního exekutora, stejně jako nelze dovozovat, že by měla hradit náklady exekuce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům, které jak bylo předesláno, není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat, z ústavního hlediska není co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu