ECLI:CZ:US:2017:4.US.343.17.1
sp. zn. IV. ÚS 343/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Viki Thomas, 2) Tracey Strang a 3) Dereka Strang, všech zastoupených Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 28 Cdo 4449/2014-471, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 13 Co 521/2013-421, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013, č. j. 39 C 70/2010-357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 39 C 70/2010-357, uložil Ministerstvu financí zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelů Edith Berger částku 5 497 487,40 Kč s příslušenstvím z titulu finanční náhrady za nemovitosti, které nebylo možno vydat, podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"); současně žalobu zamítl v rozsahu 5 502 512,60 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 13 Co 521/2013-421, rozsudek nalézacího soudu, ohledně části jistiny rozhodl o náhradě v podobě cenných papírů, jak ukládá §13 odst. 4, a co do částky 2512,60 Kč rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 28 Cdo 4449/2014-471, odmítl dovolání právní předchůdkyně stěžovatelů proti rozsudku městského soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů všech tří stupňů se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 2. 2. 2017 a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil. Namítají zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Brojí proti závěru obecných soudů - že původní právní předchůdce stěžovatelů Kurt Berger byl oprávněn uplatnit nárok pouze ohledně poloviny předmětných nemovitostí v jeho vlastnictví, nikoli ohledně druhé poloviny, která byla ve vlastnictví jeho sestry.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; v této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 733/16, jímž byla ústavní stížnost proti stejným rozhodnutím obecných soudů odmítnuta pro absenci základních podmínek projednání, neboť byla podána jménem zemřelé právní předchůdkyně stěžovatelů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti - v projednávané věci z něj vykročeno nebylo. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s námitkou, kterou stěžovatelé setrvale uplatňovali a na níž postavili i svoji ústavní stížnost. Dospěly k závěru, že nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nebylo možno vydat, lze uplatňovat pouze ohledně spoluvlastnického podílu ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelů, nikoli též ohledně spoluvlastnického podílu jeho sestry, která žádost podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nepodala.
V této souvislosti vyšly soudy z konstantní judikatury Ústavního soudu k nárokům na vydání věci či finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v případě spoluvlastnických podílů [např. nález ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 (N 40/17 SbNU 281), usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 (U 27/23 SbNU 347), nebo ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 257/2000]. Zdůraznily, že ustanovení §5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje uplatňovat nároky i za jiné spoluvlastnické podíly, než jaké patřily oprávněné osobě; opravňuje žádat i za druhé výhradně v rámci skupiny osob, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka ve smyslu §3 odst. 4 písm. a) až e) téhož zákona, např. v rámci skupiny dědiců vlastníka věci, resp. spoluvlastnického podílu.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu