ECLI:CZ:US:2017:4.US.3442.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3442/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7, proti exekučnímu příkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 23. 8. 2016 č. j. 5600098413, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013 č. j. 61 To 368/2013-1509, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1453, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 č. j. 61 To 39/2014-1572 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestných činů ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 trestního zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a, d) trestního zákoníku a pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a stěžovateli byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let.
Stěžovatel dále navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž bylo rozhodnuto o zabezpečovací detenci stěžovatele, jakož i označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5.
Stěžovatel konečně navrhuje i zrušení v záhlaví označeného exekučního příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 na srážku ze mzdy k úhradě přednostní pohledávky státu na náklady trestního řízení ve výši 7 800 Kč.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a napadený rozsudek Městského soudu v Praze, stěžovatel mohl podle ustanovení §265a trestního řádu podat proti rozsudku Městského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání. Z veřejně dostupné aplikace Infosoud publikované na portálu justice.cz vyplývá, že ke skončení předmětné trestní věci došlo po vydání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze dne 26. 11. 2013, a není zde obsažen záznam o řízení o opravném prostředku na Nejvyšším soudu. Z toho je zřejmé, že stěžovatel dovolání nepodal. Totéž vyplývá i z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/14, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti uvedeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze.
Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez jeho předchozího rozhodování, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
Ve vztahu k napadenému exekučnímu příkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 Ústavní soud připomíná své usnesení sp. zn. Pl. ÚS 51/05, v němž konstatoval, že ustanovení §47 odst. 3 exekučního řádu (nyní odst. 5 citovaného ustanovení) sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, platná právní úprava jej však neponechává proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ustanovení §268 občanského soudního řádu. Tyto závěry lze analogicky vztáhnout na projednávanou věc.
Vzhledem k požadavku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje, a to včetně návrhu na zastavení exekuce. V projednávaném případě stěžovatel možnost podat návrh na zastavení exekuce nevyužil, což Ústavní soud ověřil telefonickým dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 5.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, napadenému rozsudku Městského soudu v Praze a napadenému exekučnímu příkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5, tak byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný.
Ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a k napadenému usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Ve věci týkající se zabezpečovací detence uložené stěžovateli byla posledním opravným prostředkem stížnost proti označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013, o níž rozhodl Městský soud v Praze označeným usnesením ze dne 11. 2. 2014. Ústavní stížnost stěžovatel podal dne 17. 10. 2016, přičemž v mezidobí proběhlo řízení o ústavní stížnosti podané mj. proti stejným rozhodnutím, kdy Ústavní soud tuto ústavní stížnost svým usnesením ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
soudce zpravodaj