ECLI:CZ:US:2017:4.US.3442.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3442/17
Usnesení
Ústavní soud dne 23. listopadu 2017 rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem kanceláře Giese & Partner, s. r. o., Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017 č. j. 30 Nd 231/2017-270, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava, Lihovarská 1335/9 a 2) Ing. Olgy Novákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a pro porušení i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatelky údajně vykazuje prvky libovůle (ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2) Ing. Olze Novákové, v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 194/2015, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 194/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Praha 1 (případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze).
Z důvodu vhodnosti žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána "Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (případně jinému obvodnímu soudu v Praze či okresnímu soudu v Praze)". Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě více sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem, a že ve většině těchto sporů má řízení více účastníků, přičemž tito účastníci, stejně jako právní zástupce žalobkyně, mají sídlo v Praze 1, 2 nebo 3. S ohledem na množství sporů je prý "nereálné, aby její právní zástupce téměř každý den či obden cestoval do Bruntálu, Opavy či Olomouce s ohledem na časovou náročnost cestování a náklady na dopravu a ubytování."
Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neshledal návrh důvodným, neboť žalovaný ad 1) s návrhem nesouhlasil, přičemž důvody, kterými žalobkyně podpořila svůj návrh na delegaci vhodnou, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu, neboť k takovým důvodům by bylo možné přihlédnout jen za situace, kdy by takové rozhodnutí nebylo na úkor dalších účastníků řízení. Protože žalovaný ad 1) s návrhem žalobkyně nesouhlasil, Nejvyšší soud návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. jinému soudu nepřikázal.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje velkým počtem soudních sporů (dalších 48), které jsou paralelně vedeny v Severomoravském kraji, přičemž v nich uplatňuje své restituční nároky podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nevzal tento soud v úvahu, že i další "entity, které se pravidelně těchto restitučních sporů účastní, mají sídlo v Praze".
Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se argumenty stěžovatelky o rychlosti a hospodárnosti řízení, takže jeho rozhodnutí je prý "nepřezkoumatelné, resp. vykazuje prvky libovůle".
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou včas, a že splňuje i ostatní náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zásada zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou stanoví zákon. Možnost postupovat podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu sice podle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo.
V projednávané věci Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, neboť důvody, které v jeho odůvodnění uvedla, svědčí pouze o tom, že její právní zástupce z advokátní kanceláře sídlící v Praze není ochoten trvale cestovat z Prahy do Bruntálu či Opavy a Olomouce, resp. v těchto městech pobývat a účastnit se řízení v jejích restitučních sporech.
Je třeba připomenout, že výkon jakéhokoli povolání je limitován určitými konkrétními specifiky, která se mohou jevit v určitých případech obtížnými, což ovšem neznamená, aby pouhá neochota, resp. obtíže právního zástupce jedné strany sporu plnit své povinnosti spojené se zastupováním klientky (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy zbývající účastníci či účastník řízení s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010).
V projednávané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastník s delegací nesouhlasil. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na této argumentaci považuje za dostačující.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu