ECLI:CZ:US:2017:4.US.3456.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3456/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Hroznová 470/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 6 Tdo 117/2017-132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 4 To 111/2015 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 25. 3. 2014 č. j. 9 T 12/2010-7543, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, kterým byl (společně s dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v odsuzující části, které se jej týkala, zrušen a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v odůvodnění rozsudku prvního stupně zcela chybělo zdůvodnění naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, nebylo z něj zřejmé, jaký podíl na stíhané trestné činnosti měl stěžovatel mít, a absentuje v něm hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud pak podle něj postupoval v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu, neboť měnil skutková zjištění, aniž by doplnil dokazování. V trestním spisu podle stěžovatele absentuje jakýkoli důkaz o jeho participaci na jednání, v němž byl spatřován trestný čin podvodu. Vadu trestního řízení spatřuje stěžovatel také v tom, že rozsudek soudu prvního stupně byl písemně vyhotoven až po více než roce od jeho vyhlášení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, nemůže Ústavní soud do rozhodnutí zasahovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy se s uvedenými námitkami stěžovatele dostatečně a spolehlivě vypořádaly. Odkázat lze zejména na propracované odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde jsou detailně shrnuty podstatné výsledky provedeného dokazování a podrobně vysvětleny úvahy, na základě kterých trestní soudy bez pochybností dospěly k závěru o zapojení stěžovatele do stíhaného podvodného jednání a o jeho trestní odpovědnosti (srov. č. l. 23-26). Vrchní soud v Praze na tomto místě jednoznačně vyvrací tvrzení stěžovatele, že o jeho participaci na stíhaném skutku neexistují žádné důkazy, neboť poukazuje na sérii vzájemně se podporujících důkazů, které jeho podíl na trestné činnosti prokazují. Jestliže tedy odůvodnění rozsudku nalézacího soudu trpělo určitými nedostatky, které zaznamenal i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, právě Vrchní soud v Praze tyto nedostatky napravil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s trestním řádem, když rozhodoval na podkladě odlišného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudem prvního stupně, aniž by prováděl dokazování. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (č. l. 31) totiž jasně uvedl, že ve veřejném zasedání provedl dokazování listinami, které byly již provedeny v hlavním líčení, a to za účelem objasnění výše škody způsobené stíhaným činem. Jeho postup byl tedy plně v souladu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu.
Ústavní soud nespatřuje důvod pro kasační zásah ani v době, která uplynula mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením. Je-li totiž předmětné trestní řízení opět posuzováno jako celek, nelze tvrdit, že by bylo stiženo takovými nedůvodnými průtahy, které by představovaly zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu