ECLI:CZ:US:2017:4.US.3550.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3550/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele Národní technické muzeum, se sídlem v Praze 7, Kostelní 42/1320, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 4 Afs 125/2017-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 13. 11. 2017 Národní technické muzeum (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 9. 2012 rozhodnutím (platebním výměrem) č. j. 504670/12/001983107400, Finanční úřad pro Prahu 1 (dále jen "správce daně") na základě zjištěného porušení rozpočtové kázně vyměřil stěžovateli podle §44 odst. 2, §44a odst. 4 písm. c) a §44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a podle §139 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč.
Dne 15. 4. 2013 rozhodnutím č. j. 11181/13/5000-24700-703359 Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") na základě odvolání stěžovatele platební výměr správce daně ze dne 27. 9. 2012 č. j. 504670/12/001983107400 změnilo v části týkající se splatnosti vyměřené daně a bankovního spojení, v ostatním zůstal výrok odvoláním napadeného výměru nedotčen.
Dne 11. 5. 2017 rozsudkem č. j. 8 Af 36/2013-33 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 31. 8. 2017 rozsudkem č. j. 4 Afs 125/2017-26, Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalovaného rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že řízení ve správním soudnictví bude nadále pokračovat před správním soudem, nicméně otázka přípustnosti ústavní stížnosti je v tomto případě dle jeho názoru sporná v situaci, kdy řízení ve správním soudnictví dosud neskončilo. Ústavní stížnost proto podává z opatrnosti.
Další skutečnosti uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatel vědom, jak plyne z jeho ústavní stížnosti.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatele, jako daňového subjektu, dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před správním soudem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatel má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj