ECLI:CZ:US:2017:4.US.3557.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3557/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele H. T. N., zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Baškirská 1404/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 61 To 278/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2016 sp. zn. 2 T 5/2014, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 2 T 5/2014, ve spojení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 61 To 367/2014. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost pravomocného rozhodnutí o vině stěžovatele a výkonu trestu odnětí svobody, a to do doby pravomocného skončení řízení ve věci obnovy řízení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v rámci řízení o povolení obnovy řízení předložil sérii důkazů, které měly dokazovat, že obě osoby, jež měly být podle původního pravomocného posudku stěžovatelem vydírány, nepobývaly v předmětnou dobu v České republice. Stěžovatel namítá, že trestní soudy nesprávně hodnotily tyto nově předložené důkazy tak, že nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, neboť nejsou věrohodné. Podrobně polemizuje s jednotlivými argumenty obsaženými v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, přičemž důraz klade na nevěrohodnost výpovědí poškozených a rovněž nevěrohodnost údajů v cestovním dokladu jednoho z poškozených. Stěžovatel dále uvádí, že Městský soud v Praze se nijak nezabýval jeho konkrétními námitkami a neprovedl důkazy jím navržené, aniž by odůvodnil, proč k provedení těchto důkazů nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Stejně tak i Městský soud v Praze pouze odkázal na své napadené usnesení.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Trestní soudy se v odůvodnění napadených usnesení velmi pečlivě věnovaly hodnocení jednotlivých důkazů, a to včetně těch, které předložil samotný stěžovatel. Přesvědčivě se vypořádaly i s námitkami stěžovatele, které se v podstatě shodují s těmi, jež jsou uváděny i v ústavní stížnosti. Ve způsobu, jakým trestní soudy provedly hodnocení důkazů, a ve skutkových zjištěních, k nimž trestní soudy dospěly, Ústavní soud nespatřuje žádnou nelogičnost či svévoli.
Obvodní soud pro Prahu 4 podrobně vysvětlil, proč považuje důkazy předložené stěžovatelem, které měly odůvodnit povolení obnovy řízení, za nevěrohodné. Rozhodující přitom je zejména zásadní zpochybnění pravdivosti důkazů, na základě kterých se stěžovatel snažil prokázat, že v době, kdy měl spáchat trestný čin vydírání, za nějž byl odsouzen, se poškození nacházeli na území Vietnamské socialistické republiky, takže vůči nim nemohl být tento čin spáchán (srov. č. l. 4-5). Ústavní soud těmto úvahám nemá co vytknout, považuje je za racionální a opodstatněné, přičemž k tomuto závěru Ústavní soud dospěl mj. na základě seznámení se s vyžádaným trestním spisem, zejména pak s listinnými důkazy v něm obsaženými.
Pokud jde o námitku vztahující se k napadenému usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud připouští, že odůvodnění tohoto usnesení vykazuje znaky určité obecnosti, a to i ve vztahu k důkazům předložených stěžovatelem. I když však Městský soud v Praze nekoncipoval své rozhodnutí jako soubor reakcí na jednotlivé námitky stěžovatele, jako celek se toto rozhodnutí s argumentací stěžovatele dostatečně vypořádává. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí pak Městský soud v Praze konstatoval, že dodatečně předložené důkazy nejsou způsobilé přivodit změnu rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení, z čehož lze dovodit, že tento soud důkazy předložené stěžovatelem neignoroval.
Závěry trestních soudů, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť předložené důkazy nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, lze proto považovat za zcela opodstatněné a dostatečně odůvodněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu