ECLI:CZ:US:2017:4.US.358.17.1
sp. zn. IV. ÚS 358/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obce Nová Ves u Světlé, adresa: Nová Ves u Světlé 5, 582 91 Nová Ves u Světlé, zastoupené JUDr. Milošem Holubem Ph.D., advokátem se sídlem Veletržní 924/14, 170 00 Praha 7, proti výrokům pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 21 Co 330/2016-216, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a 2) Mgr. Marie Libosvárové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2017, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obec Nová Ves u Světlé (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalovaná") namítá ve vztahu k napadeným výrokům pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tyto výroky, jimiž žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, považuje stěžovatelka za "překvapivé, svévolné a neodůvodněné, zasahující do práva stěžovatelky na spravedlivý proces".
II.
Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje:
U Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 8 C 207/2014 pracovněprávní spor mezi žalobkyní Mgr. Marií Libosvárovou a žalovanými: 1) obcí Nová Ves u Světlé a 2) Základní a mateřskou školou Nová Ves u Světlé, o určení doby jmenování do funkce ředitelky školy.
Nalézací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. dubna 2016 č. j. 8 C 207/2014-177 žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost uhradit náklady řízení první žalované ve výši 25 284,- Kč a druhé žalované ve výši 24 818,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 21 Co 330/2016-216 výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci; výroky II a III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádnému ze žalovaných nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaní sice měli v řízení plný úspěch a měli by proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili, podle názoru odvolacího soudu jsou zde však důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pro které je nutné žalovaným náhradu nákladů řízení nepřiznat. Tyto důvody spatřoval odvolací soud zejména v tom, že žalovaní "nepostupovali v souvislosti se změnou zákona č. 561/2004 Sb., která byla provedena novelou č. 472/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012, zcela v souladu se zákonem. Listinou ze dne 29. 6. 2012 vyvolali pochybnosti o obsahu tam vtěleného právního úkonu a o jeho právních důsledcích a tím významně přispěli k vyvolání tohoto sporu".
III.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Stěžovatelka uvádí, že o žalobě bylo již dříve rozhodováno v řízení, které stejně jako v nyní projednávané věci skončilo zamítnutím žaloby ze "stejných důvodů". Zatímco v tomto "dřívějším" řízení byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení (stejně, jako to v nyní projednávané věci učinil i soud prvního stupně), odvolací soud prý ze zcela nepochopitelných důvodů stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.
Odvolací soud podle názoru stěžovatelky zcela porušil ustanovení §13 nového občanského zákoníku a v rozporu se skutkovými zjištěními a s procesním výsledkem sporu dospěl k závěru, že na straně žalovaných existují důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že ji neseznámil se svým odlišným právním názorem ohledně povinnosti hradit náklady řízení žalobkyní, což považuje za postup nepředvídatelný, zahrnující prvek libovůle. Stěžovatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu je v rozporu se závěry Ústavního soudu, vyslovenými v nálezech sp. zn. I. ÚS 777/07 a II. ÚS 3161/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní soud po seznámení se s námitkami stěžovatelky, které směřují výhradně proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v otázce náhrady nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014).
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Zdrženlivost Ústavního soudu se zvlášť markantně projevuje v případech, kdy obecné soudy aplikovaly moderační princip podle ustanovení §150 o. s. ř.; posouzení těchto věcí je závislé na velmi variabilních konkrétních skutkových okolnostech, nejsnáze seznatelných v řízení před obecnými soudy.
Stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva. Podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s údajně nesprávným výkladem a aplikací příslušných ustanovení o. s. ř. a nového občanského zákona. Stěžovatelka tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Stěžovatelka se rovněž mýlí, jestliže se domnívá, že odvolací soud měl povinnost v průběhu řízení seznámit stěžovatelku s úmyslem při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. Možnost aplikace citovaného moderačního oprávnění navrhla žalobkyně ve svém odvolání, takže stěžovatelka měla možnost se k navrhované aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřit a uplatnit své stanovisko.
Jestliže odvolací soud využil možnosti dané mu ustanovením §150 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, avšak jasně a srozumitelně vyložil, jaké okolnosti shledal v postupu žalovaných za natolik zvláštního zřetele hodné, že se rozhodl jim nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení, nelze napadenému rozhodnutí vytknout žádný ústavněprávní deficit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu