ECLI:CZ:US:2017:4.US.3605.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3605/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Radka Luky, zastoupeného JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem Praha, Platnéřská 88/9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 8. 2017 č. j. 7 C 88/2016-100 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017 č. j. 53 Co 319/2017-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že obvodní soud uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11 011,- Kč, neboť zavinil zastavení řízení tím, že podal dne 2. 3. 2016 předčasně a tedy i nedůvodně žalobu, kterou vzal následně zpět. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, avšak náklady stanovil ve výši 6 897,- Kč. Soudy rozhodovaly s ohledem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 3. 2016 č. j. 7 C 88/2016-17.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16, neboť se dostatečně nezabývaly důvodností jeho žaloby. Nesouhlasí s právním závěrem obvodního soudu, že zavinil zastavení řízení, a argumentuje tím, že Ústavní soud se ztotožnil s předchozími závěry obvodního a městského soudu, že stěžovatel vzal žalobu zpět pro chování žalovaného. Za porušení svého práva na spravedlivý proces považuje také skutečnost, že městský soud se nezabýval splatností žalované pohledávky a tuto otázku vyhodnotil k tíži stěžovatele. Namítá, že městský soud nepovažoval za nutné přerušení řízení, ačkoli v jiném řízení týkajícím se totožné pohledávky k přerušení řízení došlo. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v příkrém nesouladu se skutkovým zjištěním, nerespektují kogentní normy podústavního práva a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť žalovanému nelze přiznat náhradu nákladů řízení poté, co žalobce úhradou dlužné částky přinutil vzít podanou žalobu zpět.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů, které vedly k rozhodnutí o jeho povinnost zaplatit náklady řízení žalovanému, neboť stěžovatel zavinil zastavení řízení tím, že podal předčasnou a tedy i nedůvodnou žalobu, kterou vzal následně zpět. Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přiléhavě zohlednily závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16. Nelze tedy přisvědčit argumentaci stěžovatele, že napadenými rozhodnutími nebyl tento nález respektován.
Soud prvního stupně konstatoval, že nedůvodnost žaloby dovodil z tvrzení stěžovatele, že žalovaného vyzval dopisem ze dne 16. 10. 2015 k zaplacení odpovídající části výnosů z nájemného, přičemž žalovaný dopisem ze dne 11. 12. 2015 stěžovateli oznámil, že na základě rozhodnutí spoluvlastníků se zisk ze společného domu rozděluje vždy jednou ročně nejpozději k 30. 4. roku následujícího. Stěžovatel již po obdržení tohoto dopisu žalovaného nijak nevyzýval, aby bylo změněno rozhodnutí spoluvlastníků o způsobu rozdělení zisku, a ani jej již neupomínal o zaplacení, ale podal žalobu, kterou lze považovat za předčasně podanou. Žalovaný uhradil stěžovateli po zahájení řízení 30. 3. 2016 částku 114 095,- Kč, která má představovat jeho podíl na zisku za rok 2015, včetně žalobou požadovaných 10 000,- Kč. Obvodní soud ve shodě s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v uvedeném nálezu uvedl, že žalovanému nezbývalo nic jiného, než podíl na zisku stěžovateli zaplatit ještě v průběhu řízení před 30. 4. 2016, neboť v daném stadiu řízení bylo velice pravděpodobné, že o věci samé by bylo jinak soudem rozhodnuto až po 30. 4. 2016, tj. po splatnosti podílu na zisku.
Také odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, včetně jeho nesouhlasu týkajícího se návrhu na přerušení řízení, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a své závěry srozumitelně objasnil. Vyjádřil se i k aplikaci právního závěru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16 na danou věc a podrobně své závěru odůvodnil (viz především str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Ústavní soud k uvedenému pouze dodává, že není v jeho kompetenci rozhodovat o tom, zda byla žaloba stěžovatele podána důvodně či nikoli, ale pouze o otázce, zda se soudy dostatečně důvodností žaloby zabývaly. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací přiléhavým způsobem zohlednily závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16, když dostatečně odůvodnily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby stěžovatele, stejně jako závěr o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že otázku náhrady nákladů řízení nelze z hlediska kriterií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13 a další). Navíc jde o částku bagatelní (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu