ECLI:CZ:US:2017:4.US.3606.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3606/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Druláka, zastoupeného JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem náměstí Minoritů 89/13, 794 01 Krnov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. 16 Co 243/2015-153, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, č. j. 21 Cdo 2777/2016-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť dovolání stěžovatele, které bylo podáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 22. 4. 2016, neobsahovalo náležitosti předepsané ustanovením §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak vymezení důvodu dovolání způsobem předepsaným v §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako vadné. Následným doplněním dovolání stěžovatele ze dne 9. 5. 2016, ke kterému došlo až po marném uplynutí lhůty k dovolání, nemohla být uvedená vada dovolání podle Nejvyššího soudu odstraněna.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 4. 2015, č. j. 11 C 67/2014-97, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a stěžovateli (jako žalobci) byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 311 640,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu mzdy za období od 1. 9. 2011 do 24. 2. 2014 v rozsahu 292 040,- Kč a odstupné v rozsahu 19 600,- Kč.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 obsahuje veškeré požadované náležitosti, tedy proti čemu směřuje, proč je přípustné a jaké jsou důvody dovolání. To, že tytéž důvody rozvedl v dalším podání o 14 dní později, nic nemění na tom, že původní dovolání je formálně kompletní. Podle dovolatele nelze jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 hodnotit jako dovolání blanketní a současně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/98.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě stěžovatel namítá, že je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, týkající se posuzování nároku na náhradu mzdy podle §208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, neboť se krajský soud nezabýval otázkou, zda žalovanému mohla být proplácena náhrada mzdy po pravomocném skončení prvního sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. zda žalovaný pracoval někde jinde, zda nebyl v té době nemocný, zda byl schopen vykonávat práci dle pracovní smlouvy nebo zda třeba nebyl dlouhodobě uvolněn pro například funkci starosty obce; v této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4.2012, sp. zn. III. ÚS 928/12, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 23 Co 619/2011. Stěžovatel dále k závěrům obsaženým v napadeném rozhodnutí krajského soudu namítá, že jsou v rozporu s dobrými mravy a k této námitce ve své ústavní stížnosti cituje z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jeho základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodu absence formálních náležitostí.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatel dovolání podal, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovateli (zastoupenému právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti včas nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Po seznámení se s dovoláním stěžovatele ze dne 22. 4. 2016 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil důvod dovolání.
Podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel však ve svém odvolání ze dne 22. 4. 2016, toliko cituje §237 občanského soudního řádu a následně uvádí, že odchýlení a nejednotnost ustálené rozhodovací praxe dovolatel spatřuje ve dvou právních otázkách: "a) Právní a skutkové posouzení povinnosti zaměstnavatele práci přidělit a povinnosti zaměstnance konat práci v souvislosti s užitím náhrady mzdy dle §208 zákoníku práce; b) Skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud rozhodoval, nemají oporu v dokazování." Uvedené však nelze považovat za dostatečnou argumentaci stěžovatele, v čem nesprávnost právního posouzení spatřuje.
Poukazuje-li stěžovatel v souvislosti s doplněním jeho dovolání podáním ze dne 9. 5. 2016 na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/98, zcela přehlíží novelu dovolacího řízení provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., která vyloučila (§243b občanského soudního řádu) v dovolacím řízení možnost použití §43 občanského soudního řádu. To znamená, že soud prvního stupně ani soud dovolací nevyzývají dovolatele k opravení nebo doplnění dovolání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti.
Jak Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele ze dne 22. 4. 2016, stěžovatel skutečně, jak uvedl dovolací soud, požadovaným způsobem nevymezil důvod dovolání, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nemá co vytknout.
Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
III.
Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu