ECLI:CZ:US:2017:4.US.3625.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3625/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem se sídlem Goethova 294/8, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016 č. j. 5 T 3/2016-9280 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 č. j. 12 To 103/2016-9302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Plzni o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že důvody uvedené v §67 písm. c) trestního řádu trvají a zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu. Následnou stížnost Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel namítá, že oproti stavu, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, došlo ve vztahu k jeho osobě k výraznému zeslabení důvodnosti trestního stíhání. Podle něj nebyl a ani patrně nebude prokázán poměrně široký rozsah jeho trestné činnosti, který byl předpokládán na počátku vyšetřování. Stěžovatel je stíhán za velmi krátké časové období tří měsíců, tedy ani s ohledem na tento časový úsek nemohlo dojít k údajné trestné činnosti ve větším rozsahu. Stěžovatel poukazuje také na to, že je vazebně stíhán již jeden a půl roku. Uvádí, že sice má v opise rejstříků trestů několik záznamů, avšak nikdy se trestnímu stíhání nevyhýbal. Z vazební věznice oslovuje potenciální zaměstnavatele a pracovní agentury, nemá dluhy, je zdráv a z věznice má pozitivní hodnocení. S ohledem ke všem těmto skutečnostem má stěžovatel za to, že existence důvodů předstižné vazby není dána.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby podle ustanovení §67 a násl. trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež představují výsledek skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
V nyní posuzované věci Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí za dostatečná; trestní soudy svá rozhodnutí založily na zákonném vazebním důvodu, náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci tohoto důvodu, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat prvky svévole.
Rozhodnutí o uvalení i o trvání vazby soudy opřely o zákonný důvod předpokládaný ustanovením §67 písm. c) trestního řádu. Ten měl být podle jejich názoru naplněn, jelikož existovala důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl trestně stíhán, což obecné soudy vyvodily z následujících konkrétních skutečností.
Krajský soud na základě dosud provedeného dokazování shledal, že v řízení proti stěžovateli (a další obžalované Dagmar Vebrové) nadále trvá důvodné podezření, že se mohli posuzovaného jednání dopustit. V případě stěžovatele jde o jednání, které nese znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku.
Vrchní soud se ztotožnil s odůvodněním krajského soudu, na které odkázal, a doplnil, že z opisu rejstříků trestů stěžovatele zjistil, že byl opakovaně soudně trestán, a to i pro drogovou trestnou činnost. Byly mu opakovaně ukládány jak alternativní tresty, tak i nepodmíněné tresty odnětí svobody, ale i přesto upadl v podezření z nyní vytýkaného jednání. Vrchní soud dále uvedl, že z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl stěžovatel propuštěn dne 24. 1. 2015 a vytýkaného jednání se měl dopustit již deset dní po svém propuštění. Sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti jsou tak zjevné a plně odůvodňují obavu, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je aktuálně stíhán. Vrchní soud také vyslovil předpoklad, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl před svým zatčením nikde zaměstnán, mohl by si pácháním trestné činnosti opatřovat prostředky k obživě, pokud by byl propuštěn z vazby.
Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně popsaly své úvahy, na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti trvání vazby stěžovatele. Podle Ústavního soudu tak dostály všem požadavkům, které jsou z ústavního hlediska na odůvodnění rozhodnutí kladeny, a proto mu nepřísluší jejich závěry jakkoliv dále přehodnocovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu