ECLI:CZ:US:2017:4.US.3632.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3632/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Viktora Stěpanoviče Kalina, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2017 č. j. 4 To 62/2017-494, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2017 č. j. 11 Nt 202/2016-463 byl stěžovatel podle §73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, za použití §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, propuštěn z předběžné vazby za současného přijetí písemného slibu stěžovatele a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo na základě stížnosti státní zástupkyně uvedené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno, přičemž nově bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby a o nepřijetí jeho písemného slibu, záruky důvěryhodné osoby, nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a peněžité záruky. Stěžovatel dále podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci zamítl jeho žádost o propuštění z vazby primárně na základě rozhodnutí chorvatského soudu a dalších dokumentů předložených státní zástupkyní, které jsou psány v chorvatštině a které dosud nebyly opatřeny úředním překladem. Zkrácení svého práva na obhajobu spatřuje v tom, že tyto listiny nebyly přeloženy a že neměl možnost se s nimi seznámit. Stěžovatel dále považuje za pouhou spekulaci, když Vrchní soud v Olomouci na základě předloženého rozhodnutí prvostupňového chorvatského soudu dospěl k názoru, že lze patrně očekávat brzké skončení extradičního řízení probíhajícího v Chorvatsku a tím i uspíšení extradičního řízení probíhajícího v České republice.
Stěžovatel poukazuje také na skutečnost, že je v současné době omezován na osobní svobodě již 54 měsíců, což podle něj mnohonásobně převyšuje dobu, kterou by bylo možno označit jako přípustnou a z hlediska ústavně zaručených práv a svobod proporcionální. Současná délka vazby podle stěžovatele zřetelně signalizuje existenci průtahů, k nimž dochází v rámci extradičního řízení, přičemž výsledek tohoto řízení závisí na pravomocném rozhodnutí chorvatského soudu, které v tuto chvíli nelze předjímat, a nelze ani odhadovat, jako dlouho ještě řízení u chorvatského soudu potrvá. Podle stěžovatele je další trvání vazby v rozporu s doktrínou tzv. zesílených důvodů a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1301/17.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkol totiž spočívá v ochraně ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci zamítl jeho žádost o propuštění z vazby primárně na základě rozhodnutí chorvatského soudu a dalších dokumentů předložených státní zástupkyní, které jsou psány v chorvatštině a které dosud nebyly opatřeny úředním překladem. Jak je však patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 6), Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování vycházel zejména z přípisu Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 7. 2017, který byl adresován Krajskému státnímu zastupitelství v Brně a který obsahoval informaci, že chorvatský soud, a to Župní soud v Záhřebu, svým rozhodnutím ze dne 28. 7. 2017 sp. zn. 12 II. Kv-809/17-2, Kir-1870/13 připustil vydání (re-extradici) stěžovatele do Ruské federace. Vrchní soud v Olomouci tedy vycházel z listinného důkazu psaného v českém jazyce.
Ústavní soud připomíná, že i v extradičním řízení, resp. v řízení o dalším trvání předběžné vazby je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo, a pokud Vrchní soud v Praze vyhodnotil obsah uvedeného sdělení Ministerstva spravedlnosti jako věrohodný, Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby takový závěr rozporoval.
Jestliže pak stěžovatel uvádí, že je v současné době omezován na osobní svobodě již 54 měsíců, počítá tuto dobu od momentu, kdy byl zadržen na území Chorvatské republiky (k čemuž došlo dne 1. 6. 2013), a zahrnuje do ní i čas, kdy byl omezován na osobní svobodě v souvislosti s jinou trestnou činností, než pro kterou je v současnosti vedeno extradiční řízení a pro kterou byl předán Chorvatskou republikou k trestnímu stíhání do České republiky. Podstatně větší část této doby byl navíc omezován na osobní svobodě na základě rozhodnutí chorvatských orgánů. Do České republiky byl stěžovatel předán až dne 16. 2. 2016, přičemž stejný den byl i vzat do vyšetřovací vazby usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3518/2016.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že není rozhodné, kolik z celkové doby, kdy byl omezován na osobní svobodě, připadá na samotnou předběžnou vazbu. Adekvátnost délky trvání omezování jeho osobní svobody je totiž třeba posuzovat primárně ve vztahu k důvodu, z jakého k takovému omezování osobní svobody dochází. Jestliže tedy k omezování osobní svobody stěžovatele v současnosti dochází v souvislosti s řízením o jeho vydání do domovského státu, tj. do Ruské federace, je relevantní toliko doba, po níž trvá vazba předběžná, uvalená v rámci tohoto extradičního řízení.
Do vazby předběžné byl přitom stěžovatel vzat až usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2016 sp. zn. 11 Nt 202/2016, přičemž k omezení jeho osobní svobody v této souvislosti došlo dne 5. 5. 2016. V rámci aktuálně vedeného extradičního řízení byl tedy stěžovatel (ke dni vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci) omezován na osobní svobodě 16 měsíců.
Při posuzování adekvátnosti délky trvání předběžné vazby nelze přehlížet závažnost činu, pro který je vedeno extradiční řízení. Jestliže stěžovatel v rámci své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1301/17, je třeba podotknout, že v uvedené věci trvala předběžná vazba více než tři roky, přičemž k vydání do Turecka mělo dojít pro majetkovou trestnou činnost. V nyní projednávané věci byl na stěžovatele vydán Mezinárodní zatýkací rozkaz Ruskou federací, a to pro trestnou činnost, která měla mj. spočívat v pokusu vraždy, za nějž trestní zákon Ruské federace stanoví trest odnětí svobody až na 20 let. Je tedy zřejmé, že v případě stěžovatele se extradiční řízení vede pro mnohem závažnější trestnou činnost, přičemž délka trvání předběžné vazby byla doposud zhruba poloviční oproti případu řešenému v citovaném nálezu Ústavního soudu.
K otázce délky dosavadního trvání předběžné vazby tedy Ústavní soud shrnuje, že vazbu trvající doposud asi 16 měsíců považuje ještě za adekvátní ve vztahu k okolnostem případu, zejména vzhledem k závažnosti trestné činnosti, pro kterou se extradiční řízení vede.
Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci založil své rozhodnutí na pouhé spekulaci, že lze patrně očekávat brzké skončení extradičního řízení probíhajícího v Chorvatsku a tím i uspíšení extradičního řízení probíhajícího v České republice, resp. že výše zmíněné nepravomocné rozhodnutí chorvatského soudu o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace lze považovat za tzv. zesílený důvod opravňující další trvání vazby.
Zásadní problém dosavadního průběhu extradičního řízení představovaly průtahy existující na straně příslušných chorvatských orgánů při rozhodování o přípustnosti dalšího vydání (re-extradice) stěžovatele do Ruské federace, na němž závisí vyřešení extradičního řízení ze strany českých soudů. Jestliže chorvatský soud, tj. Župní soud v Záhřebu, již rozhodl (byť nepravomocně) o přípustnosti re-extradice, jistě to nemůže vést k jednoznačnému závěru o tom, že extradiční řízení již dospěje k rychlému konci, avšak je možné to považovat za významný signál, že uvedený problém průtahů extradičního řízení již spěje ke svému řešení. Případné další pokračování nedůvodných průtahů pochopitelně může v budoucnu již představovat legitimní důvod pro propuštění stěžovatele z předběžné vazby.
Při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby navíc nelze odhlížet od skutečností existujících již od samotného počátku extradičního řízení, které vrchní soud shrnul v napadeném usnesení (srov. č. l. 6-7). Absence trvalého usídlení stěžovatele, jeho rodinných, sociálních či pracovních vazeb, jeho předchozí pohyb v rámci Evropy, jakož i již zmíněná vysoká závažnost trestné činnosti, pro kterou je Ruskou federací vyžadován, představují samy o sobě velmi silné důvody pro další omezování osobní svobody stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu