ECLI:CZ:US:2017:4.US.3666.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3666/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Evy Ročeňové, zastoupené Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 472/2016-116 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 č. j. 22 Co 185/2015-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 1. 2015 č. j. 5 C 27/2014-60 ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Městu Vysoké Mýto o uložení povinnosti upravit pozemek do původního stavu rozhodl, že žalovaný je povinen vrátit odstraněnou a odvezenou zeminu z pozemkové parcely č. X v k. ú. Domoradice do místa ve výroku určeného, upravit pozemek do původního stavu a upravený jej předat stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 909,64 Kč (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok I) a konečně rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 433 Kč (výrok II). Odvolací soud dovodil, že v daném případě za nesprávné rozhodnutí či nesprávný postup správního orgánu neodpovídá žalovaný, tj. obec jako samosprávný územní celek, ale stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Městský úřad ve Vysokém Mýtě rozhodoval o předběžném opatření jako věcně a místně příslušný silniční správní orgán. Město Vysoké Mýto (tj. žalovaný) jako subjekt samosprávy proto není ve sporu pasivně legitimováno.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti podle §237 a §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Zdůraznil, že stěžovatelka, ač zastoupena advokátem, zjevně nepostřehla, že novelou o. s. ř. provedenou s účinností od 1. 1. 2013 doznala úprava dovolacího řízení zásadních změn. Stěžovatelka totiž jak v otázce přípustnosti dovolání, tak co do jeho důvodů argumentuje způsobem, který odpovídá procesnímu režimu vztahujícímu se toliko na dovolání podaná proti rozhodnutím, která byla vydána do konce roku 2012. V důsledku toho důvodu má mylně za to, vycházejíc z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), které o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 nezná, že je dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím. Nejvyšší soud poté stěžovatelce vysvětlil, jaké jsou předpoklady podání perfektního dovolání podle úpravy účinné od 1. 1. 2013. V závěru uvedl, že nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání v souzené věci a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula dosavadní průběh řízení a podrobněji se věnovala skutkovým okolnostem souzené věci, které uzavřela konstatováním, že "vytěžení zeminy z jejího pozemku bylo protiústavní". Poukázala na to, že z podaného dovolání se dá dovodit jeho přípustnost, neboť jde o řešení právně významné otázky, která není řešena/vyřešena, když jde o "spor, jak vyřešit postup, když příslušný orgán překročí svou zákonnou pravomoc a koná nad ní". Navíc je rozhodnutí Nejvyššího soudu nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť se tento soud dovoláním ani meritorně nezabýval.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací i dovolací soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy (a zvláště soud odvolací) podobně uvedly důvody pro jejich přijetí. Obsáhlá argumentace stěžovatelky se tak jeví jako neadekvátní, stěžovatelka posouzení věci ze strany obou soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídají právě její opakující se výhrady, které se věcně míjí s důvody rozhodnutí i s relevantním právním posouzením věci. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve vztahu k otázce pasivní legitimace v předmětném sporu jasně a zřetelně uvedl důvody, pro které Město Vysoké Mýto nemůže být ve sporu pasivně legitimováno, a proto změnil rozsudek okresního soudu.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu je naprosto zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu