ECLI:CZ:US:2017:4.US.3684.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3684/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti R. S., Věznice Odolov, P. O. BOX 10, Malé Svatoňovice, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013 č. j. 6 T 8/2012-1518, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 12 To 33/2013-1599 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 178/2014-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným ze spáchání trestného činu pletichy při veřejné soutěži nebo dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Dále byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za spáchání těchto trestných činů byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Současně mu byl na dobu šesti let uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce v samosprávě a rovněž mu bylo zakázáno vykonávat funkci člena hodnotící komise.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu byl rozsudek krajského soudu zrušen a současně bylo podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále pak pokusu zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Stejně tak byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti člena hodnotící komise ve výběrovém řízení, a to na dobu pěti let. Nejvyšší soud dovolání ve vztahu ke stěžovateli odmítl.
Deliktní jednání stěžovatele mělo podle skutkové věty Vrchního soudu v Praze spočívat zjednodušeně v tom, že v říjnu 2009 jako místostarosta města Žamberk a současně jako předseda hodnotící komise pro posouzení nabídek podaných v zadávacím řízení na výběr dodavatele stavby k veřejné zakázce "Regenerace a revitalizace veřejného prostranství včetně veřejné zeleně a parkovacích ploch - pěší zóna Žamberk, při jednání s ostatními spoluobžalovanými úmyslně nedodržel postup stanovený §76 odst. 1 zákona č. 137/2006 o veřejných zakázkách, když jako nepřijatelnou podle §22 odst. 1 uvedeného zákona vyřadil ve zprávě hodnotící komise ekonomicky nejvýhodnější nabídku uchazeče společnosti AGILE, spol. s r. o. s nabízenou cenou za dílo ve výši 10.816.868 Kč bez DPH s tím, že nesplnila kvalifikaci, kdy neměla její nabídka z hlediska zahájení prací zaručovat termín dokončení díla ve stanoveném termínu, i když nabídka splňovala zákonné požadavky i požadavky uvedené zadavatelem v zadávací dokumentaci a nebyla nabídkou nepřijatelnou podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Uvedeným jednáním měl stěžovatel společně s dalšími spoluobžalovanými umožnit ve výběrovém řízení zvítězit společnosti TESTA, s. r. o., s níž byl stěžovatel osobně i ekonomicky provázán prostřednictvím jediného společníka a jednatele Miloše Pospíšila, s nímž ho pojily přátelské a ekonomické vztahy, neboť na základě příkazní smlouvy vykonával stěžovatel pro společnost TESTA, s. r. o., od roku 2008 za úplatu ekonomické a finanční poradenství, vedl účetnictví a věcně zastupoval společnost před orgány státní správy. Dále bylo stěžovateli vytýkáno, že na prvním jednání hodnotící komise nesplnil zákonnou povinnost, vyplývající z ustanovení §74 odst. 8 zákona o veřejných zakázkách a neoznámil, že je ve věci podjatý vůči jednomu z uchazečů o veřejnou zakázku a naopak podepsal písemné prohlášení o nepodjatosti člena hodnotící komise. Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit jako druhý místostarosta, který měl ve své působnosti investice včetně dotací, s vědomím, že na financování veřejné zakázky byla získána účelová dotace z finančních prostředků strukturálního fondu EU.
Stěžovatel je toho mínění, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádává se vznesenými námitkami a pouze je odůvodněna náprava formálních vad rozsudku soudu prvního stupně. Pochybení spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že soud prvního ani druhého stupně nebyl v době rozhodování řádně obsazen. Vychází přitom z toho, že na předvolání k veřejnému zasedání konaném dne 16. 7. 2013 u Vrchního soudu v Praze byl jako předseda senátu uveden JUDr. Josef Hlaváček, který však v této věci vůbec nerozhodoval a senát byl složen ze soudců JUDr. Františka Romana, JUDr. Romana Krejčiříka a JUDr. Bohumila Kaláta. JUDr. František Roman a JUDr. Josef Hlaváček jsou pověřeni vedením senátu 12 To a JUDr. Milan Krejčiřík je jeho členem, nikoliv však JUDr. Bohumil Kalát. Nesprávné obsazení soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel v tom, že přísedící byli vybráni z neexistujícího rozvrhu práce přísedících.
K dalšímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele mělo dojít tím, že v době zahájení trestního stíhání neměl stěžovatel obhájce. Trestí stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 15. 9. 2011 s tím, že byly dány důvody nutné obhajoby. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno dne 10. 10. 2011. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 13. 10. 2011 stížnost. Následujícího dne, tedy 14. 10. 2011, stěžovatel zmocnil ke své obhajobě JUDr. Jiřího Císaře. Téhož dne jmenovaný advokát oznámil písemně Policii ČR (doručeno 17. 10. 2011), že je zástupcem stěžovatele a že žádá o vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech, o zhotovování kopií protokolů a rovněž požádal o nahlédnutí do spisu. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že podle §160 odst. 2 tr. ř. musí být usnesení o zahájení trestního stíhání do 48 hodin od zvolení doručeno obhájci (nejpozději do 19. 10. 2011). To se však v dané věci nestalo. Stěžovatel konstatoval, že v případě, kdy se jedná o nutnou obhajobu, běží lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ode dne, kdy bylo toto usnesení doručeno obviněnému a jeho obhájci. Vzhledem k tomu, že toto usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo obhájci stěžovatele doručeno, nezačala ještě běžet lhůta ke stížnosti proti tomuto usnesení. Veškeré další úkony orgánů činných v trestním řízení, včetně rozsudků soudů obou stupňů, tak byly vydány, aniž usnesení o zahájení trestního stíhání nabylo právní moci. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého se obhájce stěžovatele dostatečně poučil o podstatě obvinění z usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Stejně tak nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož sice došlo ze strany obecných soudů a příslušné státní zástupkyně k zásahu do jeho práv, nicméně z materiálního hlediska nebyl stěžovatel na svých právech krácen, neboť se jeho právní zástupce účastnil úkonů přípravného řízení a aktivně vykonával jeho obhajobu. Stěžovatel spatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení zásah do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Podle jeho mínění není jeho obhájce garantem zákonnosti, tato role náleží v přípravném řízení státnímu zástupci a soudu. Pokud nebylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nelze podle stěžovatele presumovat, že by další úkony trestního řízení byly procesně použitelné.
Ve své argumentace dále stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona ve spojitosti s ustanovením §88 odst. 1 tr. zákona. K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se nepřihlíží automaticky, ale jen tehdy, pokud pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V důsledku nesprávného právního posouzení skutku neaplikací trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 jako zákona příznivějšího, odvolací soud nesprávně posoudil skutek podle §260 odst. 1 a 5 tr. zákoníku, namísto posouzení podle §129a odst. 1 a 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009.
Podle stěžovatele jeho úmysl nesměřoval ke způsobení škody jinému nebo k opatření prospěchu sobě nebo jinému. Zadávací podmínky nestanovil přímo stěžovatel či jeho spoluobvinění, ale odbor rozvoje a územního plánu města Žamberk. V podmínkách byla stanovena lhůta pro realizaci zakázky, a pokud tato nebyla ze strany společnosti Agile splněna, nezbylo, než ji vyřadit. S návrhem na vyřazení přitom nepřišel stěžovatel, ale Ing. Šmok. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že by svoji funkci v komisi vykonával jako místostarosta, resp. jako veřejný činitel. Stěžovatel se necítil být ve vztahu k předmětu činnosti komise jakkoliv podjatý, o čemž podle něj svědčí to, že společnost Agile byla z řízení o veřejné zakázce vyřazena jednomyslně.
III.
Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti vyjádřil k otázce řádného obsazení soudu, ve zbytku nepovažoval nalézací soud za nutné svoji argumentaci hlouběji rozvíjet.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky z dovolacího řízení, s nimiž se Nejvyšší soud již vypořádal v rámci napadeného usnesení. Nejvyšší soud pak svoji argumentaci v podstatě zopakoval.
Vzhledem k tomu, že vyjádření obecných soudů neobsahovalo žádné novum nebo jinou skutečnost, z níž by Ústavní soud při svém rozhodování vycházel, nezasílal již vyjádření stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu pletichy při veřejné soutěži nebo dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
V souvislosti s námitkou nezákonného soudce, resp. nesprávně obsazeného senátu u Vrchního soudu v Praze si Ústavní soud vyžádal rozvrh práce vrchního soudu, z něhož vyplývá, že vedením senátu 12 To byl pověřen JUDr. Josef Hlaváček a JUDr. František Roman. Členem senátu byl pak JUDr. Milan Krejčiřík. V případě absence člena senátu 12 To zastupuje člen senátu č. 11 a 6. Z absenční karty zaměstnance JUDr. Josefa Hlaváčka vyplývá, že tento v době o 8. 7. do 26. 7. 2013 čerpal dovolenou. JUDr. Bohumil Kalát, který jej v projednávané věci zastupoval, je členem senátu 11. Za tohoto stavu věci má Ústavní soud za to, že odvolací soud byl řádně obsazen a ve věci rozhodoval zákonný soudce. Zpochybňuje-li stěžovatel obsazenost soudu prvního stupně přísedícími, lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo".
Za účelem posouzení námitky stěžovatele, odvíjející se od tvrzeného nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení podle §160 odst. 2, si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 8/2012, který mu byl po opětovném rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání spoluobviněných stěžovatele, doručen až dne 10. 2. 2017. Po zevrubném prostudování Ústavní soud uzavřel, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když obhájci stěžovatele nedoručily usnesení o zahájení trestního stíhání. Jedná se o úhelný procesní úkon, jež má zajistit právo obviněného na spravedlivý proces, jak je mu garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle náhledu Ústavního soudu však není uvedené pochybení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu natolik zásadní, aby jím mohlo fakticky dojit k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Touto námitkou se podrobně zabýval již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení a jeho argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně konformní. V projednávané věci nelze přehlížet, že stěžovatel byl slyšen před soudem, opakovaně docházelo ze strany obhájce, resp. jeho koncipienta k nahlížení do spisu a není proto pochyb o tom, že se obhájce s usnesením o zahájení trestního stíhání fakticky seznámil. Navíc, stěžovateli byl v rámci soudního řízení poskytnut dostatečný procesní a časový prostor k tomu, aby tuto námitku mohl vznést. Kupříkladu z jeho odvolání (č. l. 1584) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013 č. j. 6 T 8/2012-1518 taková námitka neplyne a stěžovatel ji vznáší v podstatě až ve svém dovolání (č. l. 1675) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 12 To 33/2013-1599. Ústavnímu soudu se jeví jako příliš formalistické rušit napadená rozhodnutí pouze z důvodů uvedeného procesního opomenutí, které zřejmě nemohlo mít vliv na vlastní meritorní rozhodnutí. Argumentaci stěžovatele považuje v tomto smyslu Ústavní soud za ryze účelovou. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky zkoumat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatel, že trestné činy nespáchal jako veřejný činitel, lze odkázat na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který se touto námitkou zabýval. Notickou lze k uvedenému poznamenat, že pokud by stěžovatel nevykonával veřejnou funkci, tak by se členem hodnotící komise nestal.
Pokud stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013 č. j. 6 T 8/2012-1518, nutno uvést, že tento byl již zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 12 To 33/2013-1599 a tudíž již formálně právně neexistuje. V tomto rozsahu je tak nutno ústavní stížnost odmítnout pro nepříslušnost - ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 12 To 33/2013-1599 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 178/2014-75 odmítá Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu