ECLI:CZ:US:2017:4.US.3693.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3693/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Jarušky Svátové, zastoupené JUDr. Ivou Horoškovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. října 2016 č. j. 7 C 318/2008-750, za účasti Okresního soudu v Klatovech, jako účastníka řízení, a 1) Jiřího Sváty a 2) Pavla Sváty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Jaruška Svátová (dále jen "stěžovatelka či "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavněprávně garantovaných základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 318/2008, který si za tímto účelem vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "soud prvního stupně") v řízení o žalobě o zrušení podílového spoluvlastnictví, usnesením ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 7 C 318/2008-576, ustanovil soudního znalce Ing. Tomáše Hoskovce, a uložil mu, aby vypracoval znalecký posudek za účelem posouzení (mimo jiné) možnosti reálného rozdělení nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví žalované, a žalobců Jiřího a Pavla Svátových (dále jen "žalobci"), a aby stanovil obecnou (obvyklou) cenu nemovitostí. Dne 1. května 2016 soudní znalec doručil vypracovaný znalecký posudek (resp. dva posudky - o možnostech reálného rozdělení nemovitostí a o obvyklé ceně nemovitostí) soudu prvního stupně. K výzvě soudu prvního stupně ze dne 12. října 2016 (č. l. 741) žalobci (č. l. 743) i žalovaná (č. l. 747) shodně navrhli provedení výslechu znalce.
Usnesením ze dne 24. října 2016 č. j. 7 C 318/2008-750 uložil soud žalobcům zaplacení zálohy na náklady důkazu - výslechu soudního znalce, ve výši 5.000 Kč; ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil soud prvního stupně stejnou povinnost (tedy zaplacení zálohy na náklady důkazu ve výši 5.000 Kč) žalované.
III.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv v postupu soudu prvního stupně, jemuž již dříve vytýkala, že vypracování nového znaleckého posudku je nehospodárné, neboť postačuje aktualizovat toliko dřívější znalecký posudek (z roku 2011). Stejně tak považuje za nehospodárné stanovení obvyklé ceny nemovitostí soudním znalcem v situaci, kdy není posouzena možnost reálného rozdělení nemovitostí. Zpracování znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklé ceny nemovitostí především není v zájmu stěžovatelky, která navrhuje pouze reálné rozdělení nemovitostí, a pokud toto nebude možné "bude usilovat o zachování spoluvlastnictví." Stěžovatelka dále soudu prvního stupně vytýká, že provedení důkazu - výslechu soudního znalce, nenavrhovala a zálohu na jeho provedení nadto nelze požadovat v průběhu provádění důkazu, nýbrž pouze předem. Napadené rozhodnutí stěžovatelka označuje za projev libovůle a porušení zásady rovnosti účastníků řízení, pročež navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
IV.
Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci civilního řízení, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (viz ustanovení §75 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Uvedené pravidlo je v ustálené judikatuře Ústavního soudu interpretováno tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy - tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele (typicky ve vazebních věcech) a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud přitom již dříve judikoval, že "rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazů jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, kdy jejich vydáním nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod). Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení přitom rozhoduje soud zpravidla až v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by proto mohlo být na újmu práv stěžovatele." (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. září 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05, ze dne 31. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 1362/11, ze dne 30. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 3460/12, či ze dne 24. března 2015 sp. zn. II. ÚS 3450/14).
Ve světle citovaných rozhodnutí proto Ústavní soud v projednávané věci uzavírá, že rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit zálohu na náklady důkazu - výslechu soudního znalce nepředstavuje konečné rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutím o uložení povinnosti složit zálohu na náklady důkazu ani není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude jednotlivým účastníkům řízení uložena povinnosti k zaplacení nákladů řízení.
Ústavní soud má za nezbytné v této souvislosti rovněž připomenout, že ve své ustálené rozhodovací praxi se k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Na tomto základu Ústavní soud nemohl jinak, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj