ECLI:CZ:US:2017:4.US.3718.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3718/16
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 21. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16 ve věci ústavní stížnosti KABINET, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 10/1772, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2016 č. j. 23 Cdo 604/2016-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 479/2014-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2014 č. j. 65 C 242/2012-128, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 7. 2014 č. j. 65 C 242/2012-128 žalobu stěžovatelky o zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že procesní postup rozhodčího soudu sice vykazoval některé namítané vady, nikoliv však takové povahy, aby odůvodňovaly zrušení rozhodčího nálezu pro neposkytnutí možnosti straně věc před rozhodci projednat podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "z. r. ř.").
Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 479/2014-160 s odůvodněním, že stěžovatelce byla zachována dostatečná možnost věc před rozhodci projednat, mohla uplatňovat svá procesní práva a této možnosti také využila. Odvolací soud uvedl, že věcná argumentace a důkazní návrhy byly řádně rozhodci vypořádány; nelze proto usuzovat na porušení rovnosti v řízení podle §18 z. r. ř. Oba účastníci rozhodčího řízení se opakovaně písemně vyjadřovali a uplatňovali své důkazní návrhy.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 5. 8. 2016 č. j. 23 Cdo 604/2016-194, protože napadená rozhodnutí byla v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání včasnou ústavní stížností, namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Omezení či porušení svých ústavně chráněných práv shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy nezrušily rozhodčí nález, ačkoliv jí byla upřena možnost věc před rozhodci řádně projednat podle §31 písm. e) z. r. ř., jelikož v řízení byla porušena zásada rovnosti podle §18 z. r. ř. Stěžovatelce se nemělo dostat procesních práv v plném rozsahu, protože nebyla poučena o neunesení důkazního břemene přiměřeně podle §118a odst. 3 o. s. ř., obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí [např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)] a rozhodnutí byla také podle námitek stěžovatelky nepředvídatelná a překvapivá. Obecné soudy dále nepřihlédly k nedostatečnému odůvodnění rozhodčího nálezu, což bylo samostatným důvodem pro jeho zrušení.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vedlejší účastnici k vyjádření, z něhož nakonec nevycházel ani k němu jinak nepřihlédl, neboť ostatní obsah spisu byl pro rozhodnutí dostačující.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Obecné soudy jasně a srozumitelně uvedly, z jakých důvodů nezrušily rozhodčí nález a s námitkami stěžovatelky se dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v tomto ohledu pouze přezkoumává, zda se tak stalo ústavně souladným způsobem respektujícím právo na spravedlivý proces.
K námitce nepoučení stěžovatelky podle §118a o. s. ř. dovolací soud uvedl, že "v průběhu rozhodčího řízení se obě účastnice sporu opakovaně vyjádřily ve věci samé, jejich podání byla vždy protistraně doručena a byla jim zachována možnost se k těmto podáním vyjádřit, obě účastnice opakovaně využily možnosti navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, vyjádřily se již k provedeným důkazům i důkazům ještě navrženým, předložily rozhodčímu soudu písemná závěrečná vyjádření a aktivně se účastnily tří ústních jednání". V řízení byly provedeny všechny důkazy a dokazování bylo skončeno. Stěžovatelka nebyla zkrácena v právu věc před rozhodci projednat; k poučení podle §118a o. s. ř. nebyl důvod. Popsaný postup obecných soudů neomezil ani neporušil ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Napadená rozhodnutí nejsou nepředvídatelná a překvapivá; jsou v souladu s dosavadní rozhodovací praxí (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3285/2012). Se závěry výše citovaného nálezu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 se obecné soudy nerozchází, jak namítá stěžovatelka, naopak, individuálně vyhodnotily všechny okolnosti posuzované věci a dospěly k závěru, že poučení podle §118a o. s. ř. by bylo zjevně nadbytečné, což není citovaným nálezem vyloučeno; v žádném případě z něj nevyplývá bez dalšího plnohodnotná poučovací povinnost rozhodce podle §118a o. s. ř.
Vybočení z ústavně právních limitů spravedlivého procesu nelze spatřovat ani ve způsobu vypořádání námitky náležitého odůvodnění rozhodčího nálezu. Vady odůvodnění rozhodčího nálezu nejsou totiž důvodem pro jeho zrušení, jak správně obecné soudy uvedly; ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. se ve vztahu k rozhodčímu řízení užije jen přiměřeně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.