ECLI:CZ:US:2017:4.US.3771.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3771/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti DRUTEP, družstvo, se sídlem Jateční 229, Osek, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Na Příkopech 1228, Varnsdorf, pobočka Dobětická 2333, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016 č. j. 22 Cdo 3049/2016-352, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2015 č. j. 14 Co 609/2011-322 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2011 č. j. 19 C 757/2009-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že se žalobce (stěžovatel) stal vydržením vlastníkem tam uvedených předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem předchozím rozsudkem ze dne 25. 9. 2012 č. j. 14 Co 609/2011-261 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 826/2013-293 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud po obsáhlé argumentaci uzavřel s tím, že stěžovatel dobrou víru "se zřetelem ke všem okolnostem" neprokázal. Soud také připomněl, že odvolací soud je jeho vysloveným právním názorem vázán.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud napadeným usnesením neshledal dovolání stěžovatele přípustným a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, v odůvodnění mimo jiné pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud následně připomněl, že stěžovatel sice spatřuje přípustnost dovolání v tom, že "rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak", avšak takovou dříve v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou právní otázku (právní závěr), která by měla být podle stěžovatele překonána, v dovolání nevymezil. Obsahem dovolání je především výhrada proti zjištěnému skutkovému stavu, což svědčí o tom, že stěžovatel pomíjí skutečnost, že zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a tedy to neodpovídá ani uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud též připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15). Dovolací soud konečně podotkl, že rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje jeho závazný právní názor vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a tedy nemá v tomto ohledu odvolacímu soudu co vytknout. Na tom nic nemění ani polemika stěžovatele obsažená v jeho dovolání, která je vlastně vyjádřením nesouhlasu s právními závěry Nejvyššího soudu učiněnými v citovaném rozsudku; to ostatně stěžovatel v dovolání výslovně uvádí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti případu, dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázal na formalistické odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem. Domnívá se, že napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou nespravedlivá, neodůvodněně upřednostňují vlastnické právo žalované České republiky a jsou v rozporu např. s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 (především s částí IV. body 21, 24 a 25).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Dovolací soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 826/2013-293 důkladně zhodnotil věcnou a důkazní stránku souzené věci, jež byla již v zásadě popsána v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Soud poukázal na důvody, které obstojí v rovině věcné i procesní správnosti. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelův nepřiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14, který se sice v kontextu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatelů, avšak v tomto případě rozhodnou byla skutečnost, že odvolací soud i Nejvyšší soud nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů (srov. bod. 26 citovaného nálezu). Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele, a to i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu