ECLI:CZ:US:2017:4.US.3782.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3782/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: a) Ladislava Appelta a b) Ludmily Appeltové, zastoupených Mgr. Jiřím Kovaříkem, advokátem spolupracujícím se sdružením TOCIK ŠINDELÁŘ & PARTNEŘI, advokátní kancelář se sídlem Moskevská 1461/66, 360 01 Karlovy Vary, proti výroku pod bodem I a II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2016 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015-B-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2016, se na Ústavní soud obrátili Ladislav a Ludmila Appeltovi (dále též "stěžovatelé" nebo "dlužníci"). Podání nesplňovalo formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a proto Ústavní soud vyzval oba stěžovatele k odstranění vytčených vad podání a k jeho doplnění ve smyslu připojeného písemného poučení.
Na opakované žádosti stěžovatelů byla lhůta k odstranění vad podání postupně prodlužována, aby stěžovatelé mohli požádat Českou advokátní komoru, pobočku v Brně, o určení advokáta k jejich zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Dne 9. 2. 2017 obdržel Ústavní soud doplňující podání vypracované advokátem určeným Českou advokátní komorou, požadovanou plnou moc a svazek listinných příloh.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podle jejího obsahu i petitu navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2016 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015-B-7, neboť jsou přesvědčeni, že napadené usnesení ve výroku pod body I a II porušuje jejich právo na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), právo na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny), právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin zaslaných stěžovateli a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Usnesením Krajského soudu v Plzni (jako soudu insolvenčního) ze dne 5. 5. 2016 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015-B-7 pod body I a II výroku krajský soud schválil oddlužení dlužníků (obou stěžovatelů) zpeněžením jejich majetkové podstaty, ustanovil insolvenčního správce a vyslovil, že do majetkové podstaty náleží bytová jednotka č. 48/7, která se nachází v budově sestávající z domů č. p. A1, A2 a A3, postavené na pozemcích parc. č. st. X1, X2 a X3 v kat. území Nová Role, včetně spoluvlastnického podílu ve výši 577/16419 na společných částech domu a pozemku. Usnesení bylo stěžovatelům doručeno dne 18. 5. 2016, resp. dne 20. 5. 2016 (podle připojených fotokopií doručenek).
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že usnesením ze dne 15. 9. 2015 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015-A-9 soud rozhodl o úpadku dlužníků, povolil oddlužení a ustanovil insolvenčního správce. V řízení byly zjištěny nezajištěné pohledávky v celkové výši 128 663,- Kč a zajištěné pohledávky v celkové výši 38 255,- Kč. K dlužníky navrhované formě oddlužení plněním splátkového kalendáře soud uvedl, že takový způsob oddlužení není možno schválit, "neboť nelze důvodně předpokládat, že během plnění pětiletého splátkového kalendáře by byly uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 100 % zjištěných částek, když dlužníkův příjem tvoří pouze příspěvek na živobytí ve výši 1 224,- Kč měsíčně a výše příjmu dlužnice není stabilní."
Usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 20. 10. 2016 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015, 3 VSPH 1892/2016-B-21 bylo odvolání dlužníků proti usnesení soudu prvního stupně odmítnuto podle §218 písm. b) o. s. ř. za použití §7 zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen "insolvenční zákon" nebo "IZ"), protože odvolání bylo podáno osobami, které k němu nejsou oprávněny.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí důvody, které vedly k zahájení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 53 INS 19109/2015.
Stěžovatelé nesouhlasí s tím, aby k jejich oddlužení došlo formou zpeněžení majetkové podstaty, do níž byl zahrnut jejich byt, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Zvolenou formou oddlužení jsou podle jejich názoru nespravedlivě poškozeni, neboť celková výše pohledávek činí cca 167.000,- Kč a prodejem jejich bytu budou jako dlužníci daleko více poškozeni než věřitelé, kteří mohli být uspokojeni i jiným způsobem oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře.
Stěžovatelé připomínají, že jejich byt, zahrnutý do majetkové podstaty, je pro ně jedinou možností bydlení, a v případě jeho prodeje již vzhledem k jejich věku, zdravotním obtížím stěžovatele i špatné finanční situaci, nebudou mít možnost jiného, než levného nájemního bydlení, které je podle jejich názoru, s ohledem na řadu dalších okolností, jako je lokalita s obyvatelstvem převážně sociálně slabým a s větší možností výskytu především infekčních onemocnění), pro ně zcela nevhodné.
Závěrem stěžovatelé uvádějí, že před podáním jejich insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení nabyli z povšechných informací o institutu oddlužení takový náhled, že dlužník (úpadce) během období pěti let uhradí své dluhy v rozsahu 30% a je od veškerých dluhů poté "očištěn". I když možnosti řešení své neutěšené finanční situace "konzultovali v jedné agentuře, zabývající se sepisem insolvenčních návrhů", nebyla jim vysvětlena možnost nuceného prodeje jejich bytu v případě povolení oddlužení. Řešení, o němž rozhodl insolvenční soud, je tak pro ně zcela nepřijatelné, nepřiměřeně tvrdé, v rozporu s dobrými mravy a ryze formalistické.
IV.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Podle ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatelé považují předmětnou ústavní stížnost za včasnou, protože mylně odvíjejí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze o odmítnutí ze dne 20. 10. 2016, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání. S tímto názorem stěžovatelů však nelze souhlasit.
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1143/14 (dostupném v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz) shledal za ústavně konformní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, vztahující se k nemožnosti dlužníka napadnout usnesení insolvenčního soudu o oddlužení odvoláním. Stěžovatelé nemohou odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení odvolacího soudu. Insolvenční zákon dlužníkům řádný opravný prostředek k ochraně jejich práva v daném případě neposkytoval a podané odvolání muselo být z objektivního důvodu odmítnuto. Lhůta dvou měsíců k podání ústavní stížnosti se tak odvíjí od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2016 č. j. KSPL 53 INS 19109/2015-B-7 (k jehož doručení došlo nejpozději dne 20. 5. 2016).
Jestliže stěžovatelé předmětnou ústavní stížnost podali k poštovní přepravě až dne 15. 11. 2016, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl dále zabývat námitkami stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj