ECLI:CZ:US:2017:4.US.3798.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3798/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Josefa Krále, zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2015 č. j. 15 C 152/2013-307 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 č. j. 29 Co 157/2015-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny v důsledku existence pravomocného směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích č. j. Sm 126/2005-16 a v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 911/2005 o námitkách žalobce (v řízení u Ústavního soudu stěžovatel) proti uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu. Uvedená rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07. V mezidobí však došlo k exekučnímu vymáhání předmětných pohledávek a stěžovatel se proto domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 11 742 566,60 Kč (výrok I), řízení o částce 254 229 Kč zastavil (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I ohledně částky 558 490,60 Kč potvrdil (stěžovateli v tomto rozsahu škoda nevznikla, neboť předmětné částky představující náklady exekuce dosud neuhradil), dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200 000 Kč (náhrada za průtahy řízení), a ohledně částky 10 984 076 Kč (náhrada nemajetkové újmy a ušlého zisku) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III rozsudku soudu prvního stupně) jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti výroku odvolacího soudu potvrzujícímu zamítnutí žaloby odmítl jako nepřípustné, neboť názor odvolacího soudu, že ustanovení §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), nelze na posuzovanou věc aplikovat, protože ke škodné události došlo před účinností nového občanského zákoníku, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, neboť ze strany soudů mělo dojít k pochybení při aplikaci ustanovení §2952 a 3079 obč. zákoníku. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na ustanovení §2952 obč. zákoníku byly splněny podmínky ke vzniku škody ke dni 1. 1. 2014, přičemž toto ustanovení lze použít, neboť neodporuje přechodným ustanovením obč. zákoníku, a to §3079 odst. 1, protože právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, do účinnosti obč. zákoníku, nevzniklo. Podle stěžovatele z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel napadá celý rozsudek odvolacího soudu, tedy i v části výroku, kterým bylo jeho žalobě vyhověno, a v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. V této naposledy uvedené části se však jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ust. §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v části týkající se vyhovujícího výroku ústavní stížností není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu. V části týkající se vyhovujícího výroku Ústavní soud shledal návrh zjevně neopodstatněným, neboť vyhovujícím výrokem nedošlo k újmě na právech.
Ústavní soud dále připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Není úkolem Ústavního soudu meritorní přezkum rozhodnutí civilních soudů a nahrazování jejich hodnocení, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Podstatu ústavní stížnosti představuje pouhá polemika s právními závěry soudů, stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, podle nějž by ve věci mělo být aplikováno ustanovení §2952 obč. zákoníku.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož z odůvodnění rozhodnutí soudů srozumitelně a zřetelně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a přijatými právními závěry. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav potřebný k přijetí rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí bylo srozumitelně objasněno, proč za situace, kdy stěžovatel požadovanou částku dosud neuhradil, a tedy mu škoda před účinností obč. zákoníku nevznikla, nemohla vzniknout ani povinnost státu stěžovateli škodu nahradit. I když je ode dne 1. 1. 2014 v účinnosti obč. zákoník, na který prostřednictvím ust. §26 zákon č. 82/1998 Sb. odkazuje, a jenž předpokládá, že skutečná škoda může spočívat i ve vzniku dluhu (§2952 obč. zákoníku), řídí se zmíněným zákonem práva a povinnosti vzniklé až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (§3028 odst. 1 obč. zákoníku). Pokud podle právní úpravy účinné do dne 31. 12. 2013, vyložené právní teorií a ustálenou judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001), skutečná škoda odpovídá pouze snížení majetkového stavu poškozeného a nikoli pouhému vzniku dluhu, na základě kterého teprve může ke snížení majetkového stavu poškozeného dojít, nelze proto dluhy vzniklé do účinnosti obč. zákoníku za skutečnou škodu pokládat.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů. Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. V projednávané věci odvolací soud respektoval právní názor Nejvyššího soudu, týkající se výkladu přechodných ustanovení obč. zákoníku, pokud jde o náhradu škody, přičemž Nejvyšší soud při přezkoumávání přípustnosti dovolání stěžovatele neshledal důvod k odklonu od své judikatury (sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu