ECLI:CZ:US:2017:4.US.3850.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3850/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti Mgr. Jindřicha Krbce, zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, č. j. 26 Cdo 1265/2016-357, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 227/2015-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 227/2015-323, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 C 2/2012-292, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném - vlastníkovi domu, v němž byl stěžovatel v minulosti nájemcem bytu - zaplacení částky 287 867,59 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2016, č. j. 26 Cdo 1265/2016-357, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu.
Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat, neboť stěžovatel neprokázal, že mu svědčilo právo užívání či nájmu k prostorám, v nichž byla umístěna půdní vestavba (jejímž vybudováním mělo dojít ke zhodnocení bytu a vzniku obohacení). Mimoto neshledal pasivní věcnou legitimaci žalované, neboť dům nabyla v restituci - na základě dohody o vydání věci ze dne 13. 12. 1990, přičemž však k realizaci vestavby došlo mezi červencem 1988 a srpnem 1990. Nadřízené soudy dodaly, že vzhledem k rozsahu a charakteru provedených stavebních úprav zanikla půdní vestavbou původní a vznikla zcela nová bytová jednotka; právo osobního užívání tím zaniklo, a to ještě před nabytím domu žalovanou, a aniž by byl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 21. 11. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru obecných soudů, že půdní vestavbou zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka, čímž zaniklo právo osobního užívání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda z jejich strany nedošlo k vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti.
Obecné soudy dospěly na základě (mezi stranami nesporných) skutkových zjištění k ústavně konformnímu právnímu závěru, že půdní vestavba představovala tak významný stavební zásah (dříve se jednalo o byt 1+1, nově vznikl zcela odlišný byt o velikosti 3+1), že zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka. Právo osobního užívání tím zaniklo v intencích §183 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění, a navazující ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a pokud nebyl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání, nemohlo se jeho užívací právo následně ani transformovat na nájem podle §871 téhož zákona. Tomuto závěru odpovídaly i okolnosti, které vyšly v řízení najevo, totiž že vestavba nebyla zahrnuta do dokumentace týkající se užívání bytu a po převzetí domu žalovanou byly s vestavbou spojeny vleklé nejasnosti a spory ohledně stěžovatelova užívání bytu, které přetrvaly až do uzavření nové nájemní smlouvy dne 28. 3. 1995, a projevovaly se i po celou další dobu nájemního vztahu.
Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti brojí pouze proti části důvodů, které civilní soudy vedly k zamítnutí žaloby; žádným způsobem nereaguje na další nosné části odůvodnění jejich rozsudků, týkající se unesení břemena důkazního, a zejména absence pasivní věcné legitimace žalované, která dům nabyla v restituci na přelomu let 1990 a 1991 - s odstupem času po realizaci půdní vestavby. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení pak byla podána teprve 4. 1. 2012, tedy po více než 21 letech po kolaudaci vestavby v srpnu 1990 a po definitivním ukončení nájmu bytu stěžovatelem ke dni 30. 9. 2011.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu